Pozdě! Za tři minuty se vrhnout do sprchy, nalíčit se, obléct kabát a boty a pak do výtahu.
Proboha, já zaspala! Marta López se probudila s cuknutím, právě včas, aby se proměnila ve vír účinnosti. Během tří minut dokázala nemožné: líčení na poslední chvíli, narychlo navlečený kabát a boty a sprint k výtahu, přičemž v duchu proklínala budík za jeho zradu.
Madridská ulice ji přivítala typickým zářijovým mžikem, ale Marta neměla čas na deštníky či rozmazlování. Zmeškat autobus znamenalo čelit donu Antoniovi, jejímu šéfovi muži, jehož tolerance k zpoždění byla stejně vzácná jako trpělivost býka uprostřed koridy. Minuta navíc se v jeho světě rovnala epické výtce a hrozbě úpravy stavu.
Běžela a už se v duchu loučila s vánočním bonusem, volným dnem i ranní kávou s kolegyněmi. Lidé kolem ní, stejně vystresovaní, vypadali jako průvod zombií s deštníky. I nebe se dramaticky zatáhlo, jako by se chtělo přidat k chaosu.
Dvě stě metrů od zastávky Marta prudce zastavila. U oprýskané lavičky se promoklé kotě snažilo zamňoukat, ale vydalo jen zvuk podobný falešnému houslovému tónu. Mám běžet dál, nebo mu pomoct? Přemýšlela. Věděla, že don Antonio by ji sežehl pohledem, ale nechat tuhle chlupatou kuličku třepat se zimou? To ne.
Když se přiblížila, všimla si, že zvíře kulhá. Bože, kdo ti tohle udělal, miláčku? Bez váhání ho zabalila do své šály (bílé, teď navždy zničené) a rozběhla se znovu, tentokrát s pasažérem navíc. Stejně když mě vyhodí, aspoň si nechám kočku, uvažovala.
Její plán nenápadně proklouznout do kanceláře selhal. Právě když zabočila do chodby, narazila na dona Antonia. S rukama v bok a zamračeným čelem prohlásil: Lópezová! V kolik hodin nastupujete? Nebo už pracujeme, kdy se nám zachce? Marta, rozechvělá, mírně rozepnula kabát. Kotě vystrčilo hlavu a vydalo žalostné mňau.
Bylo zraněné, pane Antoniovi. Nemohla jsem ho tam nechat, vykoktala, s brekem i nudlí u nosu. Už si představovala, jak uklízí svůj stůl, když šéf nečekaně vytáhl papír a napsal adresu. Odveďte ho na tuhle kliniku. Teď. A dnes už se nevracejte.
Marta na něj zírala, přesvědčená, že je konec. Až don Antonio dodal: Dnes i zítra máte volno. A s tím kotětem jste to udělala dobře.
Na klinice veterinář, muž s vlídným dědečkovským výrazem, jí řekl, že kotě má jen nataženou packu. Znal jsem dona Antonia, když byl kluk, povídal s úsměvem. Vytahoval psy z kanálů a rval se s kluky, co šikanovali kočky. Teď dává půlku platu útulkům, ale s lidmi no, od té rodinné věci, víte.
Ten večer, s kotětem (teď pojmenovaným Pepito), které jí předevalo v klíně, jí don Antonio zavolal. Jak se pacient má? Zeptal se. Skončilo to společnou večeří a povídáním o zvířatech, dokud je číšník nevyhodil.
A tak Marta mezi záchranami mazlíčků a společnými kávami zjistila, že i ti nejpřísnější šéfové skrývají měkké srdce. A Pepito už nikdy nemusel mrznout.