Autobus poskakoval na výmolech. Řidič s gustem nadával, když objížděl vodou naplněné díry a občas se i vyhoupl do protisměru. V autobuse bylo prázdno, byl všední pracovní den.
Václav hleděl z okna na zčernalý, rozbředlý sníh. Ještě chvíli a úplně roztaje, pak už bude jaro na dosah. Autobus znovu nadskočil na výmoli a řidič si zanadával.
„Na takovýchhle cestách člověk přijde i o kola.“
Konečně se před ním objevily hřbitovní brány, za nimiž se řadily náhrobky.
Pokaždé, když sem přijel, cítil Václav tíživé pomyšlení na nevyhnutelnost smrti a pomíjivost života. Neměl chuť přemýšlet o tom, že jednou i on najde klid právě tady. Nebyl tu z vlastní vůle, ale kvůli rituálu. Tak se to prostě dělá – občas navštívit hroby blízkých ve správný čas. Zahanbilo ho to a hlasitě si povzdechl.
Autobus zastavil před branami. Dveře se s rachotem otevřely a cestující vystupovali, protahovali nohy. Všichni zamířili k řadě umělých květin podél plotu. Václav šel pomalu kolem, hledal živé květiny. Pestrobarevné, voskem nasáklé květy mu až přecházely zrak. Na konci řady spatřil ženu s kbelíkem červených karafiátů.
Koupil čtyři karafiáty a vešel na hřbitov. Cestičky byly plné louží. Snažil se je obcházet, ale i pod kypkým sněhem u cesty čvachtala voda. Zpožděně litoval, že si vzal staré zimní boty.
Došel téměř k lesu a zahnul vlevo. Hrob manželky našel hned podle křížku. „Měl bych už koupit náhrobek. Nebo počkat? Syn to pak udělá najednou pro nás oba?“ Okolo už žádné provizorní kříže nebyly. Rozhlédl se po městě mrtvých. Od podzimu, kdy byl naposledy, přibylo mnoho nových hrobů.
Překročil nízký plůtek a stoupl do rozbředlého sněhu, přišlápl ho. Uvědomil si, že už má promočené boty.
„Ahoj, Lído.“
Z vybledlé fotografie v rámečku u křížku se na něj smála manželka. Tenhle snímek měl rád. Pamatoval si ji přesně takovou, i když jí tady bylo jen šestatřicet.
Vzpomněl si na ten její narozeninový den. Ráno utíkal pro květiny, a když se vrátil, Lída už byla oblečená v nových šatech. Daroval jí zlaté náušnice. Okamžitě si je nasadila a zářila radostí. Stihl ten okamžik vyfotit. Jako by to bylo včera…
„Všechno nejlepší. Dneska by ti bylo šestapadesát.“ Václav přemýšlel, kam položit karafiáty.
Celý hrob byl pokrytý umělými květinami zapíchnutými do země. Tyhle nevybledly, jako by je sem přinesli teprve včera.
Václav se sehnul, vytáhl ze sněhu jeden žlutý květ před křížem a zapíchl ho na opačnou stranu hrobu. Na jeho místo položil karafiáty. Země byla zmrzlá, křehkými stonky nepronikne, a sníh brzy roztaje, takže karafiáty stejně spadnou. Vedle těch křiklavých umělých květů vypadaly skromně. Ale byly živé.
„Chybíš mi. Ale chodit sem často nemůžu. Promiň a nezlob se. Já bych si ležení tady zasloužil, ne ty. Ale život to zařídil jinak…“
Mluvil dlouho, vyprávěl novinky, zatímco hleděl na portrét, dokud mu nezačaly mrznout nohy. Ticho občas přerušovalo krákání havranů. A s každým jejich zvukem bylo smutněji.
„Už půjdu, Lído. Vzal jsem si staré boty a mám promočené nohy. A nikdo mě neokřikne. Přijdu po Velikonocích, až tu bude sucho. Tehdy ti hrob upravím a přinesu novou fotku, stejnou jako tahle. Jsi tu až moc krásná. Odpusť mi všechno.“ Povzdechl si, překročil plůtek a bez ohlédnutí zamířil k hřbitovní bráně.
Na zastávce už čekalo pár lidí. Když konečně nastoupil do autobusu, skoro necítil prsty u nohou.
Domů došel jen tak tak. Sundal mokré boty a ponožky, postavil konvici a když voda vřela, vypil dvě hrnky čaje s medem. Nasadil suché vlněné ponožky, zapnul televizi a lehl si na gauč. Zrovna běžel nějaký film. Čaj ho příjemně rozespal…
***
Tereza k nim přišla na stavbu po střední. Mladá, s velkýma očima a pihami na nose, s úsměvem, jako když na jaře vykoukne slunce zpoza mraků. Václav ji nemohl přestat pozorovat. Měl ženu, syna ve třetí třídě, ale nedokázal od té holky odtrhnout oči. A co měl dělat, když mu pořád stála v cestě? Nemohl přece odvracet zrak.
Několik dní před Silvestrem se potkali na autobusové zastávce. Tereza se choulila v límci kabátu. V jejích očích se odrážela světla lamp. Václav na ni pokradmu pohlížel. Když přijel autobus, prodral se davem a vstoupil za ní, sedl si vedle.
„Ahoj, Terezo. Domů?“ zeptal se, jen aby něco řekl.
„Jo. A ty?“
„Já taky.“ Chvíli mlčel. „Už máte nazdobený stromeček?“
„Ne. Táta vždycky kupoval živý. Ležel nám na balkoně. A třicátého prosince jsme ho zdobili všichni spolu. A jak pak vonělo v bytě! Hned byl svátek.“
„Dneska je přece třicátý prosinec. Máš na balkoně živou jedli?“ zeptal se Václav.
Tereza se rozesmála, jasně a radostně. Václav ji okukoval.
„Rodiče jsou daleko, a já mám umělý stromeček. Teď až přijdu domů, vyndám krabici, sestavím ho a ozdobím. Určitě na něj pověsím čokoládky. To maminka vždycky dělala. Pak si udělám čaj a budu se na něj koukat.“ Znovu se zasmála.
Václav si jasně představil ten pokoj, stromeček, rozesmátou Terezu, jak natahuje ruku s ozdobou k vyšší větvi… A v kuchyni bublá konvice…
„Můžu přijít? Na návštěvu?“ zeptal se sám sebeA pak, když se jednou v neděli odpoledne probudil z dlouhého spánku, pochopil, že už nikdy nepotřebuje odpovědi, jen klidné dny bez výčitek a tichý smír s minulostí, která už nikdy nebude jiná.
