Svatba nebude
Jarmila dokončila pedagogickou školu s červeným diplomem a snila o přijetí na univerzitu. Jenže sen zůstal nesplněný. Otec se dostal do těžké nehody a dlouho ležel v nemocnici. Když ho propustili, maminka si vzala dovolenou, aby se o něj doma starala, dokud si nezvykne na invalidní vozík.
V jejich městě univerzita nebyla, musela by odjet do krajského města. Jarmila se rozhodla, že se přihlásí až za rok. Nemohla rodiče v tak těžké době opustit. Začala pracovat ve škole.
Lékaři dávali naději, že se otec časem postaví na nohy, pokud bude cvičit, chodit na masáže a brát léky. Maminka prodala chatu, aby zaplatila rehabilitace, maséra a léky. Jenže otec z vozíku nevstal.
„Dost, už utrácíme peníze zbytečně. Nic nepotřebuju, stejně nebudu chodit,“ pronesl jednou.
Jeho povaha se zhoršila, byl náladový a nedůvěřivý, ke všemu si něco našel. Nejvíc to odnášela maminka. Když ji zavolal, musela všeho nechat a běžet k němu. Obvykle chtěl jen napít, na něco se zeptat nebo si povídat. Mezitím na plotně připálila večeři.
„Jardo, mohl bys dojet do kuchyně sám. Teď jsou brambory spálené,“ kárala ho maminka.
„Mně shořel život, a tobě je líp brambor. Tobě je lehké mluvit, když můžeš chodit. Co je těžkého přinést skleničku vody?“ utrhl se otec.
Někdy v záchvatu vzteku po mamince hodil skleničkou nebo talířem. Čím dál častěji žádal, aby mu koupila vodku. A když se napil, vyléval si vztek na matce, jako by za tu nehodu mohla ona.
„Táto, nepij, nepomůže to, jen to bude horší. Nemáš co dělat? Hraj šachy, čti si,“ přemlouvala ho Jarmila.
„Ty tomu rozumíš. Chceš mi vzít i tu poslední radost? V těch tvých knihách je samá lež. Čti si je sama. V životě to chodí jinak. Já už na nic nejsem,“ bručel otec.
„Mami, nekupuj mu už tu vodku,“ prosila Jarmila.
„Nekoupím, tak bude řvát. Je mu těžko. Co už…“ povzdechla si maminka.
„Měl by cvičit, ne pít. Říkali, že by chodit mohl. On jen nechce. Líbí se mu, jak se kolem něj točíme,“ rozčilovala se Jarmila.
Otce samozřejmě litovala, ale ani jim nebylo lehko. Jednou se Jarmila vrátila ze školy unavená, bolelo ji hrdlo a chtěla si lehnout. Otec ji však neustále volal. A Jarmila to nevydržela.
„Dost! Jsem utahaná, sotva stojím. Ty máš vozík, dojeď si do kuchyně a pij, co hrdlo ráčí. Nejsi jedinej. Stovky lidí takhle žijou a dokonce pracujou, sportujou na paralympiádě. A ty nedojedeš do kuchyně? No tak, jeď sám. Já nemám čas, musím připravovat hodiny.“ A Jarmila odešla do svého pokoje.
Slyšela, jak po podlaze šustí kola vozíku, jak otec na kuchyňském stole bouchl sklenicí, jak vozík projel kolem jejích dveří a na chvíli zpomalil. Čekala, že dveře rozrazí a začne řvát. Ale vozík pokračoval chodbou. Od té doby se otec stal samostatnějším.
Za teplého počasí nechávala Jarmila otevřený balkon. Otec k němu dojel a seděl před dveřmi – „venčil se“. Úzkými dveřmi a přes práh se nedostal. Samozřejmě, bylo by dobré rozšířit dveře, ale kde na to vzít peníze?
„Dejte mě do chudobince,“ žádal otec, když se napil.
„Co to povídáš? Jak můžeš? Jsi živý, to je hlavní. Všechno se spraví,“ utěšovala ho maminka.
„To říkáš teď, ale časem tě omrzí vynášet nočníky. Budeš tu se mnou z lítosti. K čemu ti je mrzák? Ty jsi ještě mladá…“
Tak žili. Nepozorovaně uběhl rok, znovu přišel deštivý podzim. Jednou Jarmila vyšla ze školy, ale nestihla dojít na zastávku, když začalo prudce pršet. Schovala se pod skleněným přístřeškem, ale déšť sem stejně zalétal. Projíždějící auta nezvolňovala, jela přímo přes louže a stříkala na lidi na zastávce blátem. Jarmila stála jako naježený vrabec.
Najednou vedle zastavil náklaďák. Z něj vystoupil chlapík. Držel si bundu nad hlavou a přiběhl k Jarmile.
„Nastup, odvezu tě domů.“
Jarmila už byla celá promoklá a prochladlá. Vklouzla pod jeho bundu, která voněla benzinem a olejem. Pomohl jí nahoru do kabiny. Bylo tu sucho a teplo.
„Bohouš,“ představil se.
„Jarmila.“
„Takže Jarmila. Kam jedeme?“
Jarmila řekla adresu. Cestou Bohouš vyprávěl, proč se stal řidičem.
„Máma mě vychovala sama. Přišel čas, abych se o ni postaral. Soused mě vzal do autodílny. A když jsem se vrátil z vojny, usedl jsem za volant. A co? Platí dobře, a ještě si člověk přivydělá – něco odvézt, dovézt. Takže když budeš potřebovat, volej, jsem k dispozici.“ A tak lehce přešel na tykání.
„Ty studuješ, nebo pracuješ?“ zeptal se Jarmily.
„Pracuju ve škole, jsem učitelka.“
„To je dobrý,“ pochválil ji. „Přijedu ke škole, vylezeš ke mně do kabiny, a všichni ti budou závidět. Čemu se směješ? Mám velkej náklaďák. Nikdo takovej nemá.“
S ním to šlo lehce. A co kdyby opravdu potřebovala pomoc? Jarmila mu dala své číslo. Večer zavolal a pozval ji do kina.
„Promiň, nemůžu. Mám doma otce na vozíku.“
„A kdybych přijel před barák, vyjdeš?“
„Proč bys přijel?“ zeptala se Jarmila.
„Chci tě vidět. Líbíš se mi,“ přiznal jednoduše a upřímně.
„Ale já tobě třeba ne. To ti nevadí?“
„Proč by mělo? Nemám obličej? Nebo se stydíš za řidiče?“ utrhl se.
„Promiň, nechtěla jsem tě urazit. Dobře, vyjdu,“ řekla Jarmila a zavěsila.
Nazítří uslyšela troubení, vykoukla z okna a spatřila náklaSvatba s Bohoušem nebyla, ale když se otec postavil na nohy a viděl Jarmilu šťastnou po boku Pavla, který se pro ni vrátil z Prahy, konečně pochopil, že i jeho život má ještě smysl.
