Všechno je jinak, než se zdá
Před ranní vizitou za mnou do ordinace přišla sestra Lucie a potichu mi řekla:
“Paní doktorko, Soňa z pátého pokoje mě celý večer přemlouvala, ať jí dám oblečení a pustím ji domů. Říkala jste, abych hlásila, kdyby něco.”
“Děkuji, Lucie, postarám se o to,” odpověděla jsem, upravila si pramen vlasů, který mi vyklouzl z čepice, a vydala se k pátému pokoji.
U okna na posteli ležela dívka, otočená ke zdi.
“Ahoj, Eliško, co se děje?”
Eliška se prudce otočila a posadila se.
“Propustte mě, prosím. Už tady nevydržím. Doma bych se aspoň rozptýlila, měla co dělat, ale tady…” Zavzdychala a prosebně se na mě podívala.
“Pláč ti nesvědčí. Ublížíš dítěti. Nebo jsi změnila názor a nechceš ho mít?” zeptala jsem se přísně.
“Ne, nerozmyslela jsem si. Cítím se dobře. Slibuju, že doma budu ležet, chodit na procházky a nic nedělat. Prosím, propusťte mě. Venku je krásně, a já tu sedím v dusném pokoji.” Slabě se usmála.
“Dobře. Zítra uděláme testy, ultrazvuk, a uvidíme. Pokud bude všechno v pořádku, propustím tě,” slíbila jsem.
“Děkuju!” sepjala ruce jako při modlitbě. “Slibuju, že se budu šetřit, a kdyby něco, hned zavolám.”
Vyšla jsem z pokoje. Pořád jsem nechápala, jak se můj syn mohl zamilovat do té bledé, nevýrazné ElišPo letech jsem pochopila, že někdy musíme přijmout i to, co nám nepřijde spravedlivé, protože život nejde vrátit a změnit, jen žít dál.
