Před starším lékařem ležely papíry s výsledky testů a vyšetření. Jedinou možností, kterou měl, bylo IVF. I když navrhoval, že byste měli stále věřit na zázraky a snažit se vše dělat přirozenou cestou. Jenže nenabízel žádné záruky. Sen o dítěti se mohl splnit pouze prostřednictvím IVF.
Laura a Robert spolu byli už čtyři roky. A snili jen o jediném: o dítěti. Robertovi to dělalo menší starosti, ale Laura byla na pokraji sil; pokud brzy neotěhotní, nevěděla, co bude dělat. Navíc velmi záviděla svým kamarádkám, které už měly to štěstí být matkami.
A co teď dělat? Vzít si půjčku? Ale vyjde to, dají jim, když už je hypotéka? A pokud ano, jak ji splácet? Robert měl babičku, která šetřila na své milované a jediné vnouče. Ta by jim mohla pomoci. Manželé se tedy rozhodli, že babičce všechno řeknou.
Jenže ta na takový zvrat nebyla připravená. Pro ni to byl skutečný hřích. Věřila, že pokud ženě není souzeno mít dítě, neměla by se uchylovat k umělým prostředkům. Dítě bylo Boží vůlí.
Laura se snažila změnit svůj názor. Říkala, že církev nemá nic proti in vitro. Ale babička už moderní církvi nevěřila. Navrhla, že je lepší dítě adoptovat než stvořit člověka bez duše.
Další možností byli Lauřini rodiče. Jejich finanční situace nebyla příliš dobrá, ale něco tam měli. Otec nebyl nijak zvlášť proti, ale poslední slovo měla matka.
Až na to, že ta z toho nápadu nebyla nadšená. Říkala, že by to napoprvé nemuselo vyjít. A nemuselo by to vyjít ani napodruhé. Podle ní teď není čas na děti. Robert měl práci v kanceláři a hypotéku. Bydleli v jednopokojovém bytě. Žádné podmínky pro výchovu dítěte. A máma věřila, že se může stát zázrak. Nejdůležitější bylo víc se snažit a nikoho neposlouchat.
Táta se snažil zapojit do rozhovoru, ale máma byla neoblomná. Řekla to také všem svým příbuzným. Maminčina sestra byla první, kdo Lauře zavolal. A začala přednáška. Myslela si, že se tak Laura snaží udržet svého manžela. Začala vyprávět svůj smutný životní příběh. O tom, jak zůstala sama se třemi dětmi. Laura protestovala. Ale její teta nepřestávala. Začala vyprávět, jak je to pro ženu samotnou s dítětem bez pomoci muže těžké. Neustále pak musela žádat příbuzné, aby jí dítě pohlídali, aby si sama zajistila život. A děti nakonec vyrostou a jsou nevděčné.
Další na řadě byla starší sestra. V té době byla s manželem na dovolené v lyžařském středisku. Až na to, že sestra z matčiných slov nic nepochopila. Laura začala vyprávět všechno od začátku: že jí lékař doporučil IVF, že s manželem začali žádat příbuzné o finanční pomoc a všichni ji začali jen odsuzovat. Laura se rozhodla požádat sestru o pomoc.
Na to jí sestra začala vysvětlovat, že všechny peníze utratila za dovolenou. Nakonec i ona začala sestru odrazovat. Lauře bylo teprve dvacet šest let. Její sestra měla pocit, že nemá cenu spěchat. Sama sestra měla v úmyslu mít dítě až po třicítce. A jí bylo osmadvacet. Pro ni byl teď prioritou volný čas: tolik krásných míst, letovisek. Musela žít sama pro sebe. Její sestra souhlasila s matkou, že nemá cenu utrácet tak velkou částku.
Všechno bylo jasné: maminka už se sestrou mluvila dřív. Ať tedy nelže, že ničemu nerozuměla. A každý člen rodiny měl nějakou výmluvu. Laura se rozplakala. Prosila o půjčku. Moc si přála stát se matkou.
A pak jí manžel začal říkat, aby ještě chvíli počkala. Doufal, že ji brzy povýší, a pak si bude moci koupit větší byt. A pak by bylo možné mít děti. Laura to od něj nečekala. Velmi ji to urazilo. Byl nejvyšší čas mít dítě. Proč jsou všichni její příbuzní tak bezcitní a neochotní dívku pochopit?
