Vlastní matka mi vyhrožuje žalobou. Proč? Protože byt po babičce nepatřil jí, a dokonce ani mně, ale mé dceři. Moje matka si myslí, že je to strašně nespravedlivé. Myslí si, že babiččin byt měl připadnout jí. Ale babička se rozhodla jinak. Proč? Nejspíš proto, že jsme s manželem posledních pět let žili s ní a starali se o ni.
Moji matku bychom mohli směle nazvat sobeckou. Její zájmy a touhy pro ni byly vždy mnohem důležitější než zájmy ostatních lidí. Moje matka byla třikrát vdaná, ale měla jen dvě děti: mě a mou mladší sestru. Já a moje sestra máme skvělý vztah. Ale s naší matkou už tolik ne.
Na svého otce si ani nepamatuji. S matkou se rozvedl, když mi byly pouhé dva roky. Pak jsem až do svých šesti let žila s matkou u babičky. Z nějakého důvodu mi babička připadala velmi nepříjemná. Myslím, že jsem si to myslela proto, že moje matka neustále plakala. Teprve později, když jsem vyrostla, jsem si uvědomila, že babička je velmi dobrý člověk. Chtěla jen, aby se její dcera dostala ven sama.
Pak se moje matka podruhé vdala a začali jsme žít s mým nevlastním otcem. V tomto manželství se narodila moje sestra. Máma žila s mým nevlastním otcem sedm let. Pak se s ním máma rozvedla. Tentokrát jsme k babičce nejezdili. Otčím odešel za prací. Nechal nás prozatím bydlet ve svém bytě. O tři roky později se máma znovu vdala a my se přestěhovali k jejímu novému manželovi.
Ten samozřejmě nebyl nadšený z toho, že jeho vyvolená má děti. Nikdy nám však neublížil. Prostě si nás nevšímal. Naše matka si nás také nevšímala. Byla zcela zaměstnána svým novým manželem. Neustále na něj žárlila a dělala scény s rozbíjením nádobí.
Jednou za měsíc začala matka balit. Ale můj nevlastní otec ji vždycky zastavil. Já a sestra jsme si na to zvykly a přestaly jsme si toho všímat. Starala jsem se o sestřinu výchovu: matka neměla čas. Bylo dobře, že jsme měly babičky. Hodně nám pomáhaly. Pak jsem šla bydlet do internátu. A sestra šla bydlet k babičce. Otec jí vždycky pomáhal. A maminka nám volala jen o prázdninách.
Maminku jsem považovala za takovou, jaká byla. Byla jsem zvyklá, že se o nás nestará, že si nedělá starosti. Ale moje sestra se nestarala. Pořád se na ni velmi urážela. Zvlášť se urazila, když máma nešla na její maturitní večírek.
Vyrostly jsme. Sestra se vdala a odstěhovala se s manželem do jiného města. Já a můj přítel, i když jsme spolu chodili už dlouho, jsme se svatbou nespěchali. Bydleli jsme spolu v pronajatém bytě. Často jsem navštěvovala babičku. Byly jsme si velmi blízké, ale snažila jsem se babičku nerušit.
A pak babička onemocněla a odvezli ji do nemocnice. V nemocnici mi řekli, že potřebuje dobrou péči. Tehdy jsem za ní začala chodit každý den. Nosila jsem nákupy, vařila jídlo, uklízela nebo si s babičkou jen povídala. A hlavně jsem dohlížela na to, aby si včas vzala léky.
A tak jsem za ní chodila půl roku. Někdy jsem chodila se svým přítelem. Vždycky pomáhal: opravoval nějaké věci, uklízel byt. A pak babička navrhla, abychom se k ní nastěhovali, abychom si mohli našetřit na vlastní byt a nemuseli utrácet za nájem.
Samozřejmě jsme bez váhání souhlasili. S babičkou jsme měli skvělý vztah a ona měla mého přítele opravdu ráda. Zabydleli jsme se. A o šest měsíců později jsem otěhotněla. Samozřejmě jsme se rozhodli, že si dítě necháme. Babička měla velkou radost, že bude mít pravnouče. Prostě jsme se vzali a šli jsme s příbuznými do kavárny. A moje matka ani nepřišla. Dokonce mi ani telefonicky nepogratulovala.
Když byly mé dceři pouhé dva měsíce, babička upadla a zlomila si nohu. Bylo pro mě velmi těžké starat se o babičku a malé dítě. Opravdu jsem potřebovala matčinu pomoc. Zavolala jsem jí a požádala ji, aby mi pomohla. Ona však odmítla. Řekla, že se necítí dobře a že přijde později. Matka tento slib nikdy nedodržela.
O šest měsíců později dostala babička mrtvici. Byla zcela upoutána na lůžko. Péče o ni pro mě byla nesmírně náročná. Nebýt mého manžela, nevím, jak bych to zvládla. Poté se babičce udělalo lépe. Pomalu začala mluvit. Už mohla chodit a jíst. Po mrtvici žila ještě dva a půl roku. Viděla, jak její pravnučka začíná běhat. Babička zemřela tiše, ve spánku. Pro mě a mého manžela byla její smrt těžkou ranou. Přece jen jsme babičku měli moc rádi a moc nám chybí.
Maminka přišla jen na pohřeb. A po měsíci mě přišla vystěhovat a nechat si byt pro sebe. Byla si jistá, že byt dostane ona. Maminka nevěděla, že babička tento byt předepsala hned po narození dcery. A proto máma nic nedostala.
Matce se to samozřejmě moc nelíbilo. Požadovala, abych jí ten byt dala, jinak nás zažaluje.
– Podívejte se, jak je zákeřná! Podvedl jsi starou ženu tím, že jsi ji připravil o byt, a teď v něm sám bydlíš! Tohle ti neprojde! Je jedno, kdo se o babičku staral! Ten byt by měl patřit mně!
Moje matka žádný byt nedostane. Vím to jistě, protože jsem se šla poradit k notáři a k právníkovi. Budeme bydlet v bytě, který nám dala babička. A naše druhé dítě, pokud se narodí holčička, určitě pojmenujeme po babičce.
