Pečená pravda: Jak jedna treska obrátila rodinu vzhůru nohama
Jakub se vrátil z práce unavený, ale spokojený. Z kuchyně se linula lahodná vůně. Nakoukl dovnitř a třel si ruce:
„Mmm, to voní báječně! Co chystáš, Zdeničko?“
„Rozhodla jsem se upéct rybu,“ odpověděla žena klidně.
Než se však stihl zeptat na koření, ozvaly se z hlubin bytu podivné zvuky. Jakub zpozorněl:
„To zase dělají sousedi?“
„Ne, ne sousedi. V zadním pokoji na tebe čeká překvapení,“ řekla Zdena s tajemným úsměvem.
„Jaké překvapení?“ podivil se.
„Běž se podívat sám.“
Jakub pomalu prošel chodbou, opatrně otevřel dveře — a zůstal stát jako přimražený. V křesle, jako by se nic nedělo, seděla jeho matka — Libuše Pavlovna.
Předtím se objevila u dveří bez varování. Zdena, myslíc, že jde o dovoz, ihned otevřela.
„Libuše Pavlovno, dobrý den. Proč jste nás nevarovala? Mohli jsme být zrovna pryč…“
„Jakub pracuje, ty jsi doma. Dopravím se sama, ještě nejsem invalidka. Kde je můj pokoj?“
„Pojďte zatím sem, pak se domluvíme.“
„Máte tři pokoje, a ty hned nevíš? A jak to, že on to nevěděl?“
„Ani on to netušil. Vy jste mu to neřekla?“
„A proč? Nejsem tu na návštěvu. Budu u vás bydlet.“
Zdena se stáhla v sobě, ale udržela klid. Potřebovala dokončit práci, a tak poprosila tchyni, aby počkala. Ta se sarkasticky rozhlédla a ještě dodala:
„V lednici je prázdno…“
„Právě přijde dovoz.“
Když kurýr přinesl tašky, Zdena rychle připravila jednoduchý oběd: nakrájela sýr, šunku, chléb, uvařila čaj.
„Chcete třeba kaši nebo lívance?“
„Nenuť se. Kdyžtak si připravím sama.“
Zdena přikývla a odešla. Za půl hodiny, když dokončila práci, se vrátila do kuchyně a zjistila, že tchyně „zabrala“ pokoj vedle koupelny — ten, kde Jakub trávil noci u počítače. Už stihla prohlásit:
„Nepořádek, špína, nádobí. Uklízí si to vůbec sám?“
„Pracuje, tady odpočívá.“
„Pracuje? Má tady hračky. Ty sedíš doma, objednáváš jídlo přes internet. A on, chudák, musí dřít ve dne v noci.“
Zdena mlčela a držela se. Bylo toho příliš, ale teď nebyl čas. Vybavila si nedávný rozhovor s maminkou, když si stěžovala na manžela a jeho záliby:
„Alespoň nechodí po hospodách. Hraje potichu,“ utěšovala ji matka.
„A co až budou děti?“
„Nedohrál si v dětství…“
A byla to pravda. Všechny peníze, které mu matka dala na byt, Jakub utratil za drahou techniku. Dětský sen, řekl tenkrát. Přesto byl byt nakonec zapsán na Zdenu, díky příspěvku jejích rodičů.
Po obědě Libuše Pavlovna usnula ve svém „novém“ pokoji. Jakub mezitím dorazil z práce, zaslechl chrápání a podivil se:
„To snad není soused?“
„Ne, tvoje matka. Pojď, promluv si s ní.“
Matka se probudila jako na zavolanou. Bez pozdravů hned spustila:
„Jsem v důchodu. Chci cestovat a mezi výlety bydlet u vás. Byt prodám, peníze jsem ti dala. Takže mám tady taky nárok.“
„Mami, myslíš to vážně? Ten pokoj jsme chtěli pro děti. Zdena bude proti.“
„Tak mi vrať peníze. Ať je to spravedlivé.“
„Já ti měsíčně posílám. Máme rodinu.“
„Rodinu? Zdena sedí doma. Ty pracuj sám. Přineste dokumenty. Doufám, že všechno je v pořádku?“
Zdena mlčky odešla a vrátila se se složkou.
„Tady jsou. Byt je na mě. Peníze dali moji rodiče.“
„A co moje?“
„Utratil je tvůj milovaný syn. Za jeho ‚dětství‘.“
Jakub vstal a provinile se podíval:
„Promiň, mami. Ale tehdy jsem po tom tolik toužil. Teď už mě to přešlo. Víc nechci.“
„Aha!“ vybuchla Zdena. „A pokud nepřestaneš, podám na rozvod. A pojedeš za mámou, ke svým hračkám.“
„Zdeno, prosím! Všechno prodám. Slibuji. Pojďme večeřet. Dnes žádný počítač.“
U večeře tchyně mlčela, mračila se.
„Takže já jsem tady nikdo? A já si myslela, že budu pánem.“
„Jste Jakubova matka. Ale my máme svou rodinu. A nehodlám poslouchat vaše rozkazy.“
„Jakube, ty jsi pod pantoflem!“
„Raději pod pantoflem milované ženy než pod máminou kontrolou. Celý život jsi za mě rozhodovala. A teď už dost. Jsem dospělý.“
Libuše mlčky vstala, vzala kabelu:
„Zavolej mi taxi. Odjedu. A ty na mě ještě vzpomeneš…“
Jakub beze slova doprovodil matku k autu. Když se vrátil, usedl ke stolu:
„Dám si rybu i maso. Mám hlad jako vlk.“
„A co ty hry… Myslíš to vážně?“
„Tak. Všechno prodám. Budou se nám hodit peníze na děti. Teď jsem připravený. A s mámou… nějak se srovnáme. Hlavní je, že jsi tu ty.“
Zdena se usmála. A uvnitř ucítila — ten „zakázaný ovoce“ konečně dozrál.
