Matka, které nic nedlužím
Jitka a Václav se chystali na svatbu. Den před obřadem přijela matka nevěsty, Alena Václavovna, aby se seznámila s budoucí tchýní. Setkání se odehrálo v domě Václavovy matky, Dagmar Procházkové. Probrali podrobnosti svatby, poseděli u kávy. Ráno se Alena chystala domů. Jitka ji vyšla doprovodit.
„Tak co si myslíš o Václavovi?“ zeptala se matky.
„Je to dobrý chlapec,“ usmála se, ale povzdechla si.
„Mami, co se děje?“ překvapeně se na ni podívala Jitka.
„Holka, drž se od jeho matky dál. Ještě o ní moc nevíš.“
Brzy se ukázalo, jak moc měla pravdu.
Když Jitka zjistila, že tchyně plánuje s nimi bydlet, řekla manželovi bez obalu:
„Budeš si muset vybrat: buď já, nebo tvoje matka.“
„Nebudu si nikoho vybírat,“ klidně odpověděl Václav. „Zůstaneme, jak jsme, a máma ať si své záležitosti řeší sama.“
„Takže ji k nám nepustíš?“
„Už jsem jí to řekl.“
„A jak to vzala?“
„Urazila se. Nazvala mne nevděčníkem a slíbila, že toho budu litovat.“
„Předvídatelné…“
Dagmar odešla do důchodu brzy – roky pracovala jako letuška.
„Stačilo. Odpracováno,“ rozhodla se, když dostala slušnou penzi, vyšší než většina lidí.
Ale brzy poznala – pro její životní styl to nestačilo. Řešení přišlo samo: přehodit výdaje na syna.
„Vychovala jsem tě, dala ti vzdělání. Teď je tvůj čas splatit synovský dluh,“ oznámila, když bylo Václavovi pouhých třiadvacet. „Od příštího měsíce platíš nájem a jídlo.“
„Dobře,“ odpověděl. „Ale když tě živím, už mi nebudeš lézt do života.“
Souhlasila – a, je třeba uznat, nedělala problémy. Synův život ji moc nezajímal. Václava většinou vychovávali její rodiče, zatímco ona se marně pokoušela usadit.
Plynuly roky. Syn vyrostl, v pubertě se k ní nastěhoval. Pět let platil nájem, živil ji. Ona si užívala, utrácejíc penze jen pro sebe.
Když Dagmar oslavila padesátku, Václav přivedl domů manželku.
„Vypadáte skvěle!“ znejistěla Jitka při prvním setkání s tchýní. „Vůbec nevypadáte na důchodkyni.“
Když se dozvěděla, že mladí s ní budou bydlet, Dagmar jen potěšeně pronesla: „No to je dobře.“ A v duchu dodala: „A já nebudu muset vařit.“
Jitka to vzala jako upřímné přivítání, ale Václav jí vysvětlil:
„Mámě jen chyběla odvaha nás vyhodit. Posledních pět let všechno platím já.“
Návštěva Aleny Václavovny brzy rozptýlila i tak křehké iluze:
„Dcero, buď opatrná. Ta žena žije jen pro sebe. Vymaže vás, až to pro ni bude nevýhodné. Hlavně se drž manžela. Líbí se mi. Ale s jeho matkou jste měli smůlu.“
Uteklo půl roku. Dagmar se zamilovala. Muž jménem Petr začal chodit stále častěji. A pak…
„Máte dva týdny, abyste se vystěhovali. Byt prodávám. Stěhuji se do Brna.“
„To myslíš vážně?“ zůstal Václav v šoku.
„Proč ne? Mám na to právo. Byt je můj. Dostala jsem ho od rodičů.“
„A vyháníš nás?“
„Ano. Všechno je v pořádku.“
Václav mlčky vzal bundu a odešel. Večer on a Jitka balili věci. Nastěhovali se k jeho kolegovi, který právě hledal nájemníky. O měsíc později Dagmar byt prodala a odjela s Petrem do Brna.
Po pár dnech se Václav pokusil si od ní půjčit:
„Ne, samozřejmě že ne. Všechno mám rozpočítané,“ odsekla matka.
„Tak hodně štěstí,“ řekl.
„Tobě taky,“ usmála se. Ani ho neobjala.
Uběhl rok. Dagmar zavolala: rozvedla se, Petr ji připravil o peníze a zmizel. Zůstala sama, bez bydlení. Vrátila se a hned prohlásila:
„Budu bydlet s vámi.“
„Ne. Vezmi si, co ti zbylo, a sežeň hypotéku.“
„Hypotéku? V mém věku? S důchodem?“
„Najdi si práci. Budeš se muset protlouct jako všichni.“
„Takže mi nepomůžeš?“
„Nic ti nedlužím, mámo.“
Rozzuřila se:
„Ty nevděčníku! Já tě vychovala!“
„Jen následuju tvojí příklad,“ klidně odpověděl syn.
Dagmar přespávala u přátel, dokud měla peníze. Pak – dveře před nosem. Znovu za synem.
„Mami, nejsi nemocná ani stará. Najdi práci. Pronajmi si aspoň pokoj. Hledej.“
„Není ti mě líto?“
„Ne. Připomínáš mi tu známou kobylku… co si zpívala celé léto.“
Pozdějí Dagmar našla řešení… ne práci, ale nový sňatek. S prvním, kdo přišel. Ale aspoň – s bytem.
Ale to už je úplně jiný příběh.
