Zapomenuté blahopřání
Jarmila Nováková se vrátila domů v pochmurné náladě.
„Ahoj! Budeš večeřet?“ přivítal ji s úsměvem manžel Václav v předsíni.
„Ty jsi něco uvařil? Vždyť se obvykle v kuchyni neukážeš,“ podivila se.
„Máš dnes přece narozeniny. Říkal jsem si, že bys v takový den neměla stát u sporáku,“ pověděl Václav s nadšením.
Jarmila usedla na chodbě na otoman a náhle se rozplakala.
„Jarmilo, co se děje?“ polekal se manžel.
„Ona mě nepopřála… Ani slovo neřekla…“ zašeptala žena mezi vzlyky.
„Kdo? O kom to mluvíš?“ znejistěl Václav. Nemohl pochopit, co ženu přimělo k slzám v den, který měl být plný radosti.
Už od rána byla Jarmila rozladěná. Dnes jí bylo šedesát. Doma oslavu nechystali – chtěli to mít skromné. V práci však musela připravit stůl, přijímat gratulace, poslouchat přípitky. Z té vřavy byla utahaná a toužila jen dostat se domů, zalézt do ticha a být chvíli sama.
Večer jí zavolala sestra.
„Tak co, Jarmilo, gratulovali ti dnes?“ zajímala se.
„Gratulovali, samozřejmě. V práci to šlo. Václav přinesl květiny a dal mi poukaz do lázní – v létě pojedeme,“ odpověděla Jarmila stroze.
„Tak to je výborně! V našem věku bychom se měly hýčkat. A děti? Ještě je Tomáš na šichtě?“
„Ano, ještě měsíc bude pracovat. Ráno zavolal a večer poslal orchidej – krásnou, v květiněčku.“
„A snacha? Ta bydlí kousek. Přišla aspoň popřát?“
„Ani nenapsala…“ vydechla Jarmila s hořkostí v hlase. „My s Václavem jsme pro ně tolik udělali, a ona… Ani pohlednici neposlala.“
„To ne!“ rozhořčila se sestra. „Já mám dvě snachy, zažila jsem leccos, ale tohle ne. Vážně vůbec nic?“
Těsně před jedenáctou večer Jarmilin mobil pípl. Zpráva. Byl v ní jen obrázek z internetu s nápisem „Všechno nejlepší“. Žádné vlastní slovo. Žádný telefonát. Žádné známky upřímné účasti. Pouze přeposlaný obrázek.
„Tak to je její vztah k nám,“ řekla Jarmila manželovi před spaním s ublížeností. „Rychle zapomněla, že bydlí v babiččině bytě, který jsme jim dali bez řečí a podmínek.“
„Ale copak se rozčiluješ? Dneska je to u mladých normální – poslat obrázek, dát like a myslet si, že to stačí,“ snažil se ji uklidnit Václav.
„Ne, Václave. To není normální. To je neúcta. Výročí není jen datum. Je to milník. A taková maličkost leccos prozradí.“
Ráno se Jarmilině náladě neulevilo. Křivda jen narůstala. V hlavě si donekonečna přehrávala včerejší den, vzpomínala na detaily, přeháněla je a doháněla se k pláči. Václav to viděl, ale nemohl pomoci. Dokonce zavolal synovi.
„Máma je zase naštvaná,“ začal rozhovor unaveně Tomáš. „Zase nadává na Janu?“
„Nenadávám. Jen je nepříjemné, když člověk, co bydlí sto metrů daleko, ani nepromluví,“ nedržela se Jarmila a vzala telefon. „Řekni své ženě: všechno si pamatuju. I tenhle den.“
„Mami, možná byla unavená. Však pracuje,“ pokusil se omluvit manželku Tomáš.
„Ale nech!“ odsekla matka. „Na takovou pohlednici čas našla, ale na dvě slova ne? Pohodlné, že?“
Později se Tomáš s Janou přece jen promluvil.
„Úplně jsem zapomněla…“ omlouvala se. „Den byl hrozný, v práci tlak, domů jsem se sotva dobelhala – neměla jsem sílu. Tak aspoň něco poslala. Chtěla jsem o víkendu přijít s dárkem.“
„Teď už je pozdě,“ odpověděl pochmurně manžel. „Máma se urazila. A to na dlouho.“
V sobotu Jana zase nestihla – v práci nával, v neděli si chtěla odpočinout. Na návštěvu si vzpomněla až večer.
„No a co,“ řekla muži. „Příště zajdeme. Copak je to konec světa?“
Ale Jarmila byla neoblomná.
„Nepotřebuju vaše formální návštěvy,“ řekla synovi chladně. „V každém počasí je nejlepší včas. Teď už je pozdě.“
„Takže nechceš, abychom přišli?“
„Nechci,“ odsekla Jarmila. „Nepotřebuju poklonkáře. Potřebuju úctu. A když ji nemám – ať se nikdo nepředstírá.“
Jana zase neviděla na svém skutku nic hrozného. Ale chápala: se suchou matkou je třeba jednat obezřetněji. Proto k výročí svatby Jarmily a Václava trvala na návštěvě s dárkem.
„Řekneme, že jsme chtěli popřát spolu, proto jsem bez tebe nešla,“ mrkla na muže. „Musíme to nějak napravit.“
Dveře otevřela Jarmila.
„No, konečně si vzpomněli,“ řekla jedovatě. „Alespoň na výročí se dostali.“
„Mami, už dost,“ povzdechl si Tomáš. „Nezapomínáme. Jen ne všechno vychází podle plánu.“
Jana se usmívala, pomáhala prostírat, uklízela nádobí, mluvila klidně a vlídně. A v jednu chvíli dokonce řekla:
„Plánujeme rekonstrukci. Chceme vyměnit tapety v předsíni. Ty tomu rozumíš, pomůžeš nám vybrat?“
„Samozřejmě, pomůžu,“ rozzářila se Jarmila spokojeným úsměvem.
Na cestě domů se Tomáš zamračil:
„Od kdy máme rekonstrukci?“
„Ale žádnou nemáme,“ pousmála se Jana. „Jen jsem si řekla: když se tvá máma bude cítit potřebná, možná zášť zmizí.“
A tak se stalo. Za týden už Jarmila sousedce vykládala, jak bez jejího vkusu a zkušeností mladí ani tapety neumí vybrat. Křivda, zdá se, polevila. Ačkoli stačí příležitost a vše se může opakovat…
