Dnes jsem si konečně uvědomil tu nejstrašnější pravdu. Nejsem starý muž v prázdném bytě, ale živá duše v domě plném lidí, kteří mě nechtějí.
„Zase jsi koupil špatný chleba,“ ozval se pronikavý hlas snachy Jitky, když jsem rozkládal tašky v kuchyni. „Říkala jsem bezdroždový. Po páté ti to opakuju.“ Vzala bochník, který jsem přinesl, a pootočila jím v rukou, jako by to byla nějaká exotická a jedovatá housenka.
„Jituš, promiň, zapomněl jsem. Měl jsem toho moc.“
„Pořád máš něco, Václave. A pak to máme jíst my. Tomášek může mít alergii.“ Hodila chleba na linku s výrazem, jako by mi prokázala laskavost, že ho nevyhodila rovnou do koše.
Polkl jsem. Mému vnukovi Tomáškovi je šest let a nikdy v životě neměl alergii na obyčejný chleba.
Do dveří nahlédl syn.
„Tati, neviděl jsi můj modrý svetr?“
„Viděl, Honzo. Je v prádelníku, včera jsem—“
„Proč?“ Přerušil mě. „Chtěl jsem si ho dnes vzít! No tati!“ Zmizel a nechal mě s tím podrážděným „no tati“, které v poslední době bolí víc než facka.
Pomalu jsem došel do svého pokoje, míjeje obývák, kde Jitka už hlasitě vykládala kamarádce, jak „tchán zase vymýšlí“. Smích v telefonu byl stejně jedovatý jako její slova.
Můj pokoj se zdál být jediným bezpečným místem v tomto kdysi útulném domě. Teď tu hučel jako úl.
Nekonečné řeči, křik dětí, puštěná televize, práskání dveří. Hlučno. Plno. A k smrti osaměle.
Sedl jsem si na postel. Celý život jsem se bál zůstat sám. Bál jsem se, že děti vyrostou a odletí, a já budu sedět v prázdných místnostech. Jaký jsem byl hlupák.
Teprve v pětapadesáti jsem pochopil, že nejhorší není prázdný byt, ale dům plný lidí, pro které nic neznamenáš.
Jsi pro ně jen doplněk. Chodící funkce, která pořád selhává. Přines, uvař, vyper, ale přesně tak, jak řekli. Krok vlevo, krok vpravo – a už jen překážíš, lezeš na nervy, pleteš se pod nohy.
Večer jsem to zkusil znovu. Syn seděl u notebooku, mračil se.
„Honzo, nemohl bys se na chvíli zastavit?“
„Tati, nevidíš, že pracuju?“ Nezvedl oči od obrazovky.
„Chtěl jsem jen—“
„Promluvíme si později, jo?“
„Později“ nikdy nepřišlo. On a Jitka měli svůj vlastní život, plány, rozhovory. A já? Pouhý pozadí. Jako stará pohovka nebo otravná lampa. Jako bych tu byl, a přece ne.
Na dveře zaklepalo. Byl to Tomášek.
„Dědo, přečti mi,“ podal mi knížku.
Srdce mi na okamžik poskočilo radostí. Tady je, moje sluníčko. Jediný, komu ještě—
„Tomáši!“ Vzápětí se ve dveřích objevila Jitka. „Komu jsem řekla, aby neobtěžoval dědu? Pojď, máš čas na tablet.“ Vzala mu knížku z ruky a odvedla ho.
Zůstal jsem sedět, zíral na zavřené dveře. A v tu chvíli jsem pochopil, že už nemůžu být jen pozadím. Něco se musí změnit. Jinak zmizím ve zdech tohoto domu jako přízrak.
Rozhodnutí nepřišlo hned. Zrálo ve mně několik dní, zatímco jsem mechanicky myl nádobí, chodil do obchodu a mlčky snášel drobné štípance.
Došlo mi to definitivně, když jsem v koši našel téměř plný hrnec mého guláše – „moc tučný, držíme dietu“.
Začal jsem malými kroky. Vlastním prostorem.
V sobotu ráno, zatímco všichni ještě spali, jsem sáhl na polici a vytáhl krabice s věcmi po zemřelé manželce. Její knihy, šperky, staré fotky. Začal jsem je třídit přímo v obýváku, na velkém stole. Chtěl jsem udělat koutek na její památku, pověsit její portrét.
Jako první přišla Jitka. Zastavila se ve dveřích, jako by spatřila šváby.
„Co to má být?“
„Dobré ráno, Jitko. Třídím věci.“
„To vidím. Nemůžeš to dělat ve svém pokoji? Zanesl jsi celý obývák. Dnes máme přece hosty.“
„Tohle je i můj obývák,“ řekl jsem tiše, ale pevně, sám překvapený vlastním tónem. „A to jsou věci po tvé tchyni. Honzově matce.“
Jitka odfrkla a demonstrativně odešla do kuchyně, kde hlasitě bouchala s konvicí. O deset minut později se objevil Honza, přilákaný vůní kávy a tátovskou revolucí.
„Tati, co to děláš? Jitka říká, že jsi zasypal obývák.“
„Jen jsem chtěl pověsit portrét tvé matky. Semhle.“ Ukázal jsem na zeď.
„Sem?“ Podíval se na zeď, pak na mě. „Zbláznil ses? Máme tady moderní design, jaký portrét? Jitka už vyhlídla nové zrcadlo.“
Tak tak. Zrcadlo. Moderní. Důležitější než vzpomínka na jeho matku.
„Honzo, tohle je můj dům.“
„Už to začíná,“ otočil oči v sloup. „Pořád meleš o svém domě. My tady přece bydlíme! My jsme sem dali peníze!“
Peníze – to byla jediná stěna v kuchyni, kterou přetřeli na jedovatě zeleno. Toť vše.
„Právě proto chci, aby to byl pořád domov, ne jen přechodná stanice s moderními krámy.“
Večer přišel hlavní rozhovor. Přišli za mnou společně, s nacvičeně vážnými výrazy. Sedli si naproti.
„Tati, mysleli jsme na to,“ začal Honza přátelsky. „Tenhle dům je na nás moc velký. Platit energie je drahé, uklízet náročné.“
Jitka pokračovala s upřímným pohledem:
„Ano, myslíme na vás. Bude pro vás těžké, až se odstěhujeme.“
Mráz mi přeběhl po zádech.
„Kam se chcete stěhovat?“
„Chceme prodat dům,“ vypustil Honza. „Koupíme si nový byt. A tobě taky. Malý, útulný. Bude jen tvůj.“
Díval jsem se z jednoho na druhého. Nedělali si legraciStiskl jsem klíče v dlani, podíval se na jejich zaražené tváře a řekl: “Odjezd máte za hodinu, nebo zavolám policii.”
