SALÁMOVÝ ZLODĚJ
Nebylo možné si toho kocoura nevšimnout. Vždyť pravidelně kradl v malém potravinářském krámku pana Hlaváčka v Pardubicích. A navíc to dělal takovým způsobem, že se na něj nešlo zlobit. Spíš naopak.
Majitel obchodu se vždycky nemohl dočkat, až ten zvláštní rituál začne, a vše si natáčel na mobil. Večer pak ukazoval záznam manželce Lence a společně se smáli. Prostě…
Kocour dlouho posedával před otevřenými dveřmi a dělal, že se tam jen tak zastavil, aby poodechnul. Občas se rozhlížel, jestli je kolem čisto. Pan Hlaváček se mezitím schovával za velkou lednicí a vše si spokojeně zaznamenával.
Kocour konečně vešel dovnitř a zamířil přímo ke stolku se salámem. Tam zrychlil krok, ukořistil párek nebo špekáček a s kořistí v zubech mazal ven, ale…
Hlad nebyl jeho společníkem daleko, a tak se sotva pár metrů od krámku zastavil a pustil se do jídla.
Majitel vyšel na práh a z dálky zavolal:
Chutná, kamaráde?
Kocour zvedl hlavu a souhlasně zamňoukal.
No sláva, dodal Hlaváček. Přijď zas.
Asi se divíte. Jak to? Že salámy leží na policích jen tak, mimo lednici, přímo při zemi, po kusech, mezi rohlíky a hořčicí? Ale všechno je prosté.
Pan Hlaváček měl prostě dobrosrdečné srdce. Rozhodl se na svého rozčepýřeného návštěvníka vyzrát jinak. Když se kocour poprvé objevil u jeho krámu, byl vyhublý a polámaný, ale…
Zásadně odmítal přiblížit se k člověku nebo přijmout krmení z ruky. Tak Hlaváček vymyslel způsob: Pokládal párky těsně ke vchodu. Aby Artur tak zloděje pojmenoval mohl lovit po svém. Ukradené, vlastní úlovek, je přece sladší.
Postupně dával salámy dál dovnitř, až skončily na polici hned nad podlahou mezi ostatními potravinami, kde vznikla jídelna pro Artura.
Artur by dávno mohl chodit brát jídlo, jak by se mu zachtělo, ale v tom všem bylo důležité samotné dobývání. Ukradené přece chutná líp.
Zanedlouho postavil Hlaváček před krámek i misku s vodou, tu nejlepší granuli a vedle do rohu plastovou krabici s pískem. Kousek odtud stála malá psí bouda s dekou.
Artur však byl stále nedůvěřivý a do ruky se nedal. Ale rád rozmlouval. Pán vycházel ven za prchajícím párkem a vedl s ním rozhovor. Kocour tu a tam přerušil hostinu a významně zamžoural.
Jenže v poslední době začal majitele trápit nový rébus. Artur byl už vykrmený, s lesklou srstí, už by nemusel dál riskovat kvůli párečku. Ale stále pravidelně, dvakrát, třikrát za den, loupil, vždy dva kousky a mizel s nimi za roh.
Kolikrát už se Hlaváček snažil vypátrat, kam mizí, ale kocour byl vždy rychlejší… Tak si pořídil do koutku malou kameru, co přenášela obraz do jeho kanceláře.
Jednou večer odhalil Arturův trik: z okýnka sklepa za rohem vykoukl rezavý kocourek malý pihovatý chlapeček. Jakmile viděl Artura s párečky, rozklepaně se na dar vrhl.
Zítra vezmeš oba domů, rozumíš?! brečela ještě večer paní Lenka s tváří plnou slz. Jenže… to bylo těžší, než by čekala. Artura už bylo snadné odchytit spal uprostřed obchodu. Ale kocourek? Ten mizel rychleji než červánky za východoevropským lesem.
Plynul den za dnem. A na kameře viděl pan Hlaváček, jak malý Oheň tak tomu prckovi poté začal říkat pije z Arturovy misky, spí s ním v psí boudě. Ale při sebemenším kroku ke dveřím odstrčil ocásek do výše a pelášil pryč.
Až jednoho rána hostitel zaslechl podivné zvuky od vchodu. Nikdo kolem. Vyšel tedy ze zákulisí. Na prahu seděl rezatý kocourek a na celý krám žalostně naříkal.
Co je ti, maličký?
Kocourek k němu přiběhl, zadíval se mu do očí a běžel ke kraji domu. Pan Hlaváček ho následoval. Za rohem ležel Artur a sténal bolestí pokousána zadní pravá tlapka od psa. Ještě že se mu podařilo utéct, rána však byla hluboká.
Oheň se o svého parťáka přitulil a znovu zakňučel.
Pane bože… vydechl šokovaně Hlaváček.
Sundal si bundu, zabalil bolavého Artura a vzal i rezavého kotěcího neposedu, kterého vsunul do kapsy saka. Zamkl krám, naskočil do Fabie a uháněl k veterináři.
Strávili tam celých pět hodin, než pan doktor ránu vyčistil a zašil. Během čekání se Hlaváček s Ohýnkem skamarádil. Ukázalo se, že je to šprýmař k pohledání.
Večer zavřel krám, vzal si domů obě chlupaté spáče, poněkud ještě omámené po narkóze.
Manželka byla šťastná. A jak se chová žena, když je šťastná?
Přesně tak obvolává kamarádky. Dlouze, důkladně, s popisem celé historky a se spoustou rad.
Když konečně položila mobil, Hlaváček, Artur a Oheň spali roztažení přes půl manželské postele.
To je pořádná nadílka, uznala Lenka. A já si mám lehnout kde?
Nakonec se Oheň ochotně posunul, přitulil se k ní a začal tlapičkami masírovat její paži.
Tak objevili svůj nový domov.
Dnes z obou kocourů vyrostli statní a sebevědomí mazlíci, ani v nejmenším nepřipomínající ty toulavé tvory z ulice. Občas ještě Artur ze zvyku Ohýnka olizuje a ten to tiše trpí.
A naproti přes silnici, u obuvnictví, se ubytovala malá šedá kočička. Prodavačka tam z pravidla odbíhá do krámku pana Hlaváčka, aby pro ni koupila něco dobrého.
Snad si ji jednou taky vezme domů?
Možná jednou…
Možná se stane, že všechny toulavé kočky budou mít svůj domov. Třeba se jednou stanou tak vzácné, že je budou vydávat pouze na pořadník a po absolvování přísného kurzu mazlení?
Co myslíte vy?
Může to někdy nastat?
