Tohle není moje matka
Květoslavo? Kdo ji potřebuje? Ať jde do dětského domova.
Teta Maš, ale je mi líto, říká Olguer.
Lítost? Tak si ji vem, když jsi taková dobrá, posměšně chichotá Marie, zapíná si šedivý pramen za ucho a uvazuje kuchařskou zástěru. Jdu dál, mám spoustu práce, brzy přijde manžel z práce a vnoučata ze školy, a všechny moje hrnce jsou prázdné. Vidíš, stačí mi to, co mám!
Vidím. Já mám taky tři děti, kam mám Květoslavu dát?
A o čem pak mluvíme? uzavírá Marie a vytahuje neteř z domu. Dětský domov je pro ni místo, hajzlářská ulička, ach
***
Květoslava, o které mluví její příbuzní Marie a Olguer, už v útlém věku přišla o rodiče a pak i po babičku s dědečkem, kteří ji vychovávali do šestých narozenin. Přesněji řečeno, kvůli soudnímu rozhodnutí přišla o rodiče.
Moje matka začala pít ještě na základní škole, povídá teď třicetiletá Květoslava své kamarádce Julii. Moji prarodiče, její rodiče, se na to hádali, protože jsem byla rozmazlená, všechno mi dovolovali. Škola mě nebavila, dostávala jsem skoro jen dvojky. Po devíti ročnících jsem porodila dítě od stejného milovníka lihovin, osmnáctiletého Semyona.
To je hrozné říká Julie, překvapená přiznáním. Květoslava doposud nevyprávěla takové podrobnosti.
Výchovaly mě prarodiče po matčině straně. Po otcově straně byl jen řetěz alkoholiků, nevíš, v jaké generaci. Dynastie pijáků. Vidím, že tě to děsí A já jsem to žila.
Julie se opravdu třásla.
Co se stalo s dědečkem a babičkou? Proč odešli tak brzy? zeptala se Julie.
Dědečkovo srdce selhalo, a babička po něm nedokázala žít. Odešla během roku, těžce nemocná. Moje matka byla jejich poslední a jediný požehnaný potomek, proto ji rozmazlovali, ale stejně odešli brzy, rozbil jí nervy. Kdyby mohli žít dál povzdechla se Květoslava.
Co se s tebou stalo potom? zeptala se tiše Julie.
Poslali mě do dětského domova. Příbuzní mě nechtěli přijmout. To jsem se dozvěděla později. Všichni se odmlčeli. A můj otec
Co otec?
V domově jsem strávila tři roky. Strašně jsem si to pamatovala, plakala jsem každý den Pořádně mě poslali do školy (měli jsme vlastní internátní školu), ale učit se nedokázala. Neměla jsem žádnou přípravu, ačkoliv všichni byli stejně chudí, já jsem byla horší. Pamatuju si, jak se učitelka matematiky rozčílila a řekla, že děti alkoholiků jsou hloupé od narození. Bylo mi to moc nepříjemné. A můj otec, jak se ukázalo, na mě nezapomněl. Ty tři roky věnoval získání rodičovských práv usmála se.
Vážil si mě? překvapila se Julie.
Představ si, ne!
Otec Květoslavy, Semyon, prvně přestal pít. Stalo se to najednou. Už byl majitelem nemovitosti polodrceného domku ve vesnici. Jeho matka zahynula během opileckých hádek. Jednoho rána, po bouřlivé noci, si hrozivě uvědomil, že jeho život je naprosto zbytečný.
V opilém stavu se mu zjevila nedávno zemřelá matka, kterou nepochoval, protože neměl na to peníze. Napsal odmítnutí a nechal stát se součástí státních agend. Ten den ale opět napil, protože měl peníze. Ve snu ho matka přísně upozornila, že ho nikdy neodpustí, a že zajistí, že ho pošle na hrob jako psa, když přijde čas, protože jeho játra už téměř selhala.
Brzy se setkáme! Pak ti pomstím, synku, zakřičela matka Semyona jako čarodějnice ze starých povídek, bílá, rozcuchaná, bez zubů, černá a v troškách. To byl její běžný vzhled posledních let.
Semyon otevřel oči, v šoku vstal z postele, pokoj se mu rozvířil kolem. Usedl zpátky, třel si oči, snažil se zahnat obraz matky. Pak si vzpomněl na dceru.
Květoslavo Květoslavo Mám důvod žít! Nepřijdu, stará čarodějnice! To byl tvůj viník, že jsem začal pít! Ano! křičel Semyon do prázdna. Dávala jsi mi alkohol, když mi bylo dvanáct, nabídla jsi mi otce, a všechno se rozpadlo. Rozpila, zničila nevinnou duši
Semyon plakal opilé slzy, pak se rozčílil a znovu se vzpomněl na ztracenou dceru a rozhodl se trvale přestat pít. Přátelé mu vtipkovali, nikdo mu nevěřil, snažili se ho vtáhnout zpátky do hospody, ale on měl jasný plán.
Mám jen dvacet pět let! Život je před námi! Vyléčím se a Květoslavu přivedu zpátky! hlásal kamarádům a hrubě je vyháněl ze svého domu.
Našel práci, ušetřil peníze a opravil starý domíček. Sesbíral všechny potřebné papíry a podal žádost soudu o navrácení rodičovských práv. Navštívil i Ninu, svou bývalou lásku, a nabídnul, že začnou znovu, přestanou pít a vychovávat dceru spolu, ale ona ho odmítla, poslala ho pryč a řekla, že nic nezmění. Nechtěla nic měnit, ráda žila v opilém stavu se svými přáteli.
Když přišel táta pro mě, nemohla jsem uvěřit, že jsem šťastná, vzpomíná Květoslava, slzy se jí lesknou. Smířila jsem se s osudem a myslela jsem, že budu v domově jako ve vězení na doživotí.
Biedná holčička! soucítěla Julie, slzy jí stékaly po tvářích.
Od té chvíle se můj život náhle změnil. Táta se snažil, opatrovníci nás pravidelně navštěvovali, ale nic nemohli zpochybnit. Bála jsem se přísných tetiček a byla jsem přesvědčená, že mě zase pošlou do domova. Dny v domově mi připomínaly dlouhé roky, i ten domov. Teď na to vzpomínám a obdivuji otce víc než kdy předtím. Byl mladý, prostý chlap bez vzdělání a podpory, ale jeho vytrvalost přetvořila osud a udělala mě šťastnou.
Když Květoslava chodí devátou třídu, Semyon usiluje o koupi bytu ve městě a opustí vesnický domov, který nosí nepříjemné vzpomínky. Hlavní důvod ale není jen ten. Ve vesnici byla jen základní škola, on chce, aby dcera dokončila jedenáct ročníků, pak šla na vysokou školu a našla dobrou práci.
Semyon prodal vesnický domov, už nebyl tak rozpadlý, ale pevný a udržovaný, a koupil byt, přičemž k tomu přidal úspory ze své brigády v novém velkém skladu, který nedávno vznikl poblíž a poskytl práci mnoha vesničanům, kteří chtěli zlepšit svůj život. Matka Niny, Nina, však dál pila a bloudila s jedním kamarádem po druhém.
Květoslava se styděla. Občas se bála vyjít z domu, protože mohla potkat matku, kterou potichu nenávidí.
Přestěhovali se s otcem do města do jednopokojového bytu. Semyon rozdělením místností vytvořil každému vlastní část. Žili lépe než dřív.
Květoslava nastoupila do desáté třídy v nové škole, kde o ní nikdo nic nevěděl, a hlavně netušil o její alkoholické matce, která ztratila lidskou podobu a byla nepříjemná i k pohledu. Mohla ležet v špinavé kaluži, chrápat a prosit o peníze na pití, ale už jí nikdo nedával. Přesto pila dál.
To je hádanka. Kde nacházela peníze? říká Květoslava Julie, mává rukama. Byla mi cizí, ale litovala jsem se k slzám, jako bych k ní byla po částečně zodpovědná.
To je přehnané, řekla Julie. Co máš s tím společného?
Nic, povzdechla se Květoslava. Cítím se špatně.
V pětadvaceti letech Květoslava ztratila otce.
Asi to jsou pozdní následky té staré závislosti, vypráví Julie. Lékař mi něco řekl, ale nepochopila jsem. Srdce. Všechno se stalo rychle. Zůstala jsem sama.
Soustrast, tiše odpověděla Julie. Proč jsi mi o tom teď povídala?
Protože už mě nudí, řekla Květoslava. Volají, píší. Zablokovala jsem je, ale z jiných čísel se objevují.
Kdo?
Příbuzní po matčině straně, kteří mi nejsou matkou. Olguer, její manžel, teta Maš, její dcera hodně lidí, gestikuluje Květoslava.
Co chtějí?
Mlčky odmlčela, pak tiše dodala:
Před měsícem matka dopila až k mozkovému infarktu. Leží, jen oči otáčí. Nemůže se hýbat, jíst, mluvit, jen leží.
Jak jsi to zjistila? zeptala se Julie.
S Olguer a tetičkou Maš jsme udržovali kontakt už od doby, kdy babička byla nemocná. Byli to naši příbuzní. Když jsem se vrátila z domova k otci, všichni to zjistili, přicházeli s dárky a zajímali se o mé záležitosti. Tímto způsobem jsem s nimi udržovala vztah z úcty k babičce. Když babičku pohřbili, pomohli i s pohřebem, tehdy mi bylo šest. Všichni znali i městskou adresu, kterou jsme s otcem neskrývali. Přijeli na otcovu smrt, přispěli i penězi. Teď je matka v jejich rukou. Je těžce nemocná, nikdo se o ni nechtěl starat, a oni se snaží přidělat mě.
To je hrozný! Ale není ti matka! Přece byla odebrána rodičovská práva! Ať jdou na koště! řekla Julie rozhořčeně.
Nejdou! Otravují mě. Posílají videa, kde matka leží bezmocná a otáčí oči Strašidelné. Celou noc jsem nespala, před očima mi stále běžel ten zkřivený obličej.
Nehledej ta videa! Smaž, zapomeň! rozčílila se Julie.
Přesunu se. Hledám byt v sousedním městě, kde mě nedostanou, nezavřu jim adresu, změní se telefon. Do práce můžu jezdit vlakem, řekla tiše Květoslava.
Jsi silná, zvládneš to, podpořila ji Julie a obejmula. Budu ti chybět.
Budu blízko, usmála se Květoslava. Je mi z toho všeho odporně. Tlačí na moje soucítění. Za otce bych se obětovala, ale ona není člověk. Je zvíře. Není mi matka.
***
Ráno je brzké. Květoslava stojí na nádraží a čeká na vlak, aby šla do práce. Přijíždí, jak plánovala. Byt je jednopokojový, stejně velký, jen bez té malinké přepážky, kterou otec dříve vybudoval. Pro ni vypadá obrovsky.
Na novém místě má mladá žena radost. Hlavně se konečně osvobozila od minulosti, která se jí dlouho nechtěla pusť. Občas přemýšlí, jestli je matka ještě naživu, ale odrazuje se a ví, že i tak si matka nezaslouží ani malé soucitu.
Květoslava už neudržuje kontakt s tetičkou Maš a Olguer, a proto netuší, že soucitní příbuzné, kteří ještě před chvílí plakali a tlačili na soucítění, po ztrátě spojení spojili síly, nasadili Ninu do státního internátu a zapomněli na ni navždy. Leží na státním lůžku, má spoustu času přemýšlet o svém životě.
