To není moje matka
Vendulo? Kdo ji vůbec potřebuje? Ať jde do dětského domova.
Teta Máša, škoda jí, řekla Alena.
Škoda? Tak ji vezmi, když jsi tak dobrá, vysmála se Petra, zapínajíc šedivý pramen za ucho a svazujíc kuchařskou zástěru. Jdu dál, mám co vařit, za chvíli přijde manžel z práce a vnoučata z kroužků, a já mám prázdné hrnce. Vidíš, stačí mi toho, co mám!
Vidím. Mám ale také tři vlastní děti, kam mám Vendulu?
A o čem pak mluvíme? uzavřela Petra, vyhazujíc neteř ze dveří. Dětský domov je pro ni nejvhodnější, chudý dům pro alkoholiky, fuj
***
Vendula, o níž mluvili její příbuzní Petra a Alena, přišla o rodiče ještě v útlém věku a krátce poté i po babičku s dědečkem, kteří ji vychovávali až do šesti let. Přesněji řečeno, soud jí vzal rodiče.
Moje matka začala pít už na základní škole, vyprávěla nyní třicetiletá Vendula své kamarádce Petře. Babička s dědečkem, její rodiče, se za to vinení styděli. Bavili naši dceru, nechtěli jí nic zakázat, v tom všem ji rozmazlovali. Škola jí nešla, držela jen jedničky a dvojky. Sotva ukončila devátou třídu, porodila mě stejný milovník lihovin, osmnáctiletý chlapec jménem Petr.
Strašný příběh řekla Petra, překvapená takovým odhalením. Vendula dosud neprozradila podrobnosti svého dětství.
Vychovávali mě babička a dědeček z matčiny strany. Na otcovské straně bylo ticho: rodina alkoholiků sahající po generace. Dědynství alkoholiků. Vidím, že to zní děsivě A já v tom všem žila.
Petra se cítila opravdu vyděšeně.
Co se stalo s vašimi prarodiči? Proč tak brzo odešli? zeptala se Petra.
Dědečkovi mělo srdce slabé, babička po něm nemohla žít. Rok poté zemřela, těžce nemocná. Moje matka byla jejich poslední, jediný a velmi milovaný dítě, proto ho rozmazlovali, ale přesto odešli brzy, rozmáčeli jim nervy. Kdyby mohli, žili by dál, povzdechla se Vendula.
A co se stalo s tebou potom? zeptala se tiše Petra.
Poslala mě do dětského domova. Příbuzní mě nechtěli přijmout. To jsem se dozvěděla později. Všichni se odvrátili. A můj otec
Co otec?
V domově jsem strávila tři roky. Bála jsem se vzpomínat, každodenně jsem plakala Poslali mě do školy (byl to náš internátní školní ústav), ale učit se nedokázala. Neměla jsem žádnou přípravu, i když všichni ostatní byli podobní, já jsem byla horší. Pamatuji si, jak se matematička na mě naštvala, že nerozumím tématu, a řekla naprosto bezúhonně: Děti alkoholiků jsou hloupé od narození, budou tak i zemřít Bylo mi to moc bolestivé. A můj otec, jak se ukázalo, na mě nezapomněl. Ty tři roky věnoval získání rodičovských práv, usmála se Vendula.
Necítil to vážně? překvapila se Petra.
Představ si, ne!
Otec Venduly, Petr, okamžitě přestal pít. Stalo se to náhle. Do té doby vlastnil polozchátralý domek ve vesnici; jeho matka zemřela během opileckých hádek. Jednoho rána, po bouřlivé noci, si hrozivě uvědomil, že jeho život je naprosto nicotný a dál takto nemůže pokračovat.
Když byl v opilém zmatení, zjistila ho nedávno zesnulá matka, kterou ani nehřtal, protože neměl peníze na pohřeb. Napsal odmítnutí, aby stát vyřídil smutné záležitosti. Ten den však opět napil a peníze mu došly.
V tom snu matka přísně pohlédla na Petra a prohlásila, že ho nikdy neodpustí za to, jak s ní narážel, a že zajistí, aby byl pohřben jako pes, až přijde čas. A čas přišel brzy, protože Petrova játra už téměř selhala.
Brzy se setkáme! Pak ti dám úplnou pomstu, chlapečku, řekla matka děsivě, připomínající čarodějnici z pohádky, šedivou, neupravenou, bez zubů, černou a v harampádí. To byl její běžný vzhled v posledních letech.
Petr otevřel oči a v hrůze vyskočil z postele, zatímco se mu před očima vířila místnost. Znovu usedl, třel si oči a snažil se zahnat obraz matky. Pak si vzpomněl na dceru.
Vendulo Vendulo, Vendulo Mám za co žít! Nečekej, stará čarodějnice! To je tvá vina, že jsem začal pít! Ano! křičel Petr do prázdnoty. Byla jsi ta, co mi v dvanácti letech nabídla otce, a všechno se obrátilo. Zničila, zničila nevinnou duši dítěte
Petr plakal opilé slzy. Poté, co se uklidnil, znovu vzpomněl na dceru, kterou ztratil, a rozhodl se pevně přestat pít. Přátelé mu se smíchem říkali, že nikoho neuvěří. Pokoušeli se ho vtáhnout zpět do jejich společnosti, ale Petr neústupoval. Měl jasný plán.
Mám jen dvacet pět let! Celý život přede mnou! Žiju, budu žít! Uzdravím se a Vendulu přivedu zpět! hlásal svým přátelům a tvrdě je vyhazoval ze svého domu.
Nalezl práci, naspořil peníze a sám opravoval ten starý domek. Shromáždil všechny potřebné papíry a podal žádost soudu o obnovu rodičovských práv. Navíc šel k bývalé lásce, Janu, a nabídl, že začnou znovu, přestanou pít a společně vychovávat dceru, ale ona odmítla a poškrtnula ho pryč, tvrdíce, že nic nedokáže, protože se ráda topí v opilosti s kamarády.
Když přišel táta pro mě, nemohla jsem uvěřit, že jsem šťastná, vzpomínala Vendula se slzami v očích. Přijala jsem svůj osud a myslela jsem, že budu celý život v dětském domově jako ve vězení.
Chudák, nešťastné dítě! litovala ji Petra, také se slzami v očích.
Od té chvíle se můj život zásadně změnil. Táta se snažil, a navíc nás pravidelně navštěvovala sociální služba. Neměli jsem co kritizovat. Bála jsem se těch přísných sestřiček a věřila jsem, že mě brzy znovu pošlou do domova. Nyní však obdivuji otce. Byl tehdy mladý, obyčejný chlap bez vzdělání, bez pomoci rodičů, a přesto dokázal přetvořit svůj osud a udělat mě šťastnou.
Když Vendula chodila devátou třídu, Petr usiloval o koupi bytu ve městě a chtěl opustit vesnický domek, který jen připomínal těžké vzpomínky. Hlavním důvodem však nebyl byt, ale to, že ve vesnici byla jen základní škola, a Petr chtěl, aby jeho dcera absolvovala jedenáct let školní docházky, pak nastoupila na vysokou školu a našla dobrou práci.
Petr prodal domek, který už nebyl tak rozpadlý, a koupil byt, přičemž připočítal peníze naspořené při brigádě ve velkém skladu, který nedávno postavili nedaleko vesnice a poskytl práci mnoha obyvatelům. Janina matka, Jana, však dál pila a flákala se s různými spolubydlícími.
Vendula se za ní styděla. Občas se bála vyjít z domu, protože by mohla potkat matku, kterou potichu nenáviděla.
Přestěhovali se s otcem do města, do jednopokojového bytu. Petr ho rozdělil tak, že si oba vytvořili vlastní pokoj. Žili lépe než dříve.
Vendula nastoupila do desáté třídy v nové škole, kde o ní nikdo nic neznal, a co je důležitější, nikdo neznal o její matce, která už ztratila lidský vzhled přetáčela se v špinavé kaluži, spala a chrápala tak, že slyšeli celou ulici. Často si podával špinavé ruce a prosila o peníze na pití, ale už nikdo jí nic nedával. Přesto pít neabandonovala.
To byla hádanka. Odkud brala peníze? říkala Vendula Petrovi, mávajíc rukama. Byla mi cizí, přesto mě to dojetím křivilo až ke slzám, jako bych byla částečně zodpovědná za její stav.
To je přehnané, překvapila se Petra. Co máš společného?
Samozřejmě nic, povzdechla se Vendula. Bylo mi odpudivé.
V pětadvaceti letech Vendula ztratila otce.
Pravděpodobně to byly dlouhodobé následky těch dávných zneužívání, vyprávěla Petra. Lékař mi něco vysvětlil, ale já jsem to nepochopila. Srdce. Všechno se stalo rychle. Zůstala jsem úplně sama.
Soustrast, řekla tiše Petra. Proč jsi mi to nikdy neřekla, a teď najednou?
Protože mě to už dostalo.
Kdo?
Oni, zamyšleně řekla Vendula. Volají, píší. Zablokovala jsem je, ale z jiných čísel se objevují.
Kdo jsou?
Příbuzní z matčiny strany, která mi není matka. Alena, její manžel, teta Máša, její dcera hodně lidí, mávla rukou.
A co chtějí?
Vendula mlčela. Pak tiše promluvila:
Před měsícem matka dopila až k mrtvici. Leží, jen oči otáčí. Nemůže se hýbat, nic jíst, nic říkat, jen leží.
Jak jsi to zjistila? zeptala se Petra.
S Alenou a tátou Mášou jsme udržovali kontakt už od babičky. Vesnice je malá, když jsem se po domově vrátila k otci, poznali nás. Přicházeli s dárky, zajímali se o mé záležitosti. Zůstala jsem s nimi v kontaktu z úcty k babičce. Když babička onemocněla, pomáhali s pohřbem, byl mi tehdy šest let. Nakonec znali i naši městskou adresu, protože jsme ji neukrývali. Přijeli na otcovo pohřbu, pomohli i penězi. Teď matku mají ve svých rukou, je těžce nemocná a nikdo se o ni nechtěl starat, tak se ji snaží přimět mně.
To je hrůza! Ale ona není tvoje matka! Byla odňata rodičovské právo! Ať jdou do háje! zvolala Petra rozhořčeně.
Nejdou! Pletou mi nervy. Volají, posílají videa, kde matka leží bezmocná a otáčí očima Strašidelné. Celou noc jsem nemohla spát, před očima jsem měla ten její zkřivený obličej.
Nesleduj videa! Smaž! Vyhoď! Zapomeň! rozzlobila se Petra.
Asi se přestěhuji. Přemýšlela jsem o bytech ve vedlejším městě, kde by mě nenajděly, změním telefon. Do práce budu dojíždět vlakem, tiše řekla Vendula.
Jsi silná. Zvládneš to, podpořila ji Petra a objala. Budu ti chybět.
Budu blízko, usmála se Vendula slabě. Je mi od toho všeho odporně. Tlačí na soucit, volají k mé morálce. Za otce bych se obětovala, aby byl živý, vidí Boží, zaslouží si úctu. Ale ona není člověk. Je zvíře. A nechci s ní mít nic společného. Není mi matka.
***
Ráno bylo brzké. Vendula čekala na nádraží na vlak do práce. Přestěhovala se, jak plánovala. Všechno se vydařilo rychle a dobře. Byt jednopokojový, podobné velikosti, jen bez té dříve rozdělené dvou drobných částí, který otec vytvořil, se Vendule zdál obrovský.
Mladé ženě na novém místě se líbilo. Nejvíc ji těšilo, že se konečně osvobodila od minulosti, která ji dlouho nepustila. Občas přemýšlela, jestli matka ještě žije. Ale odrazuje se a ví, že i taková starost není matce vůbec hodná.
Vendula už neudržuje kontakt s tátou Mášou ani Alenou, a proto neví, že srdcové příbuzné, jež ještě nedávno plakaly a tlačily na soucit, po ztrátě spojení hned spojenými silami dokázaly (ne bezA nakonec si Vendula uvědomila, že pravá síla spočívá v tom, že si dokáže vybudovat domov v sobě samé, a ne v tom, koho si dokáže přinutit k lásce.
