Drahý deníku,
stále mi nedokážu přijít na to, jak se to mohlo stát. Moje matka udělala vše, aby z dětství vyhnala svou dceru ze světa.
Můj nejlepší přítel byl Zdeňka. Přátelství nám svíralo roky. Často mi vyprávěla, jak těžký je její život, a to jen proto, že dvacet let strávila se svým manželem a se svou matkou.
Jana to byl přesně ten typ ženy, která ráda využívala ostatní a bylo jí jedno, jestli se jednalo o její vlastní dceru. Pro ni byl každý den špatný. Zdeňčinu matku, Jarmilu, mělo v té době 85 let, ale i tak byla ještě dost aktivní.
Jana si neustále myslela, že jí dcera dluží život. Všechno to prý začalo, když když otěhotněla, manžel ji opustil a našel si jinou ženu. Veškerý hněv pak vypouštěla na Zdeňku, která se podobaly svému otci.
Zdeňka nebyla pro Janu dcerou, kterou by milovala jen služebnicí, uklízečkou, otrokyní, ale ne dítětem. Pracovala ve dvou zaměstnáních. Když se po práci vrátila domů, vytírala podlahy a vařila jídlo. Matka nechtěla nic v domácnosti dělat. Často jí házela naschvály, když Zdeňka uvařila něco, co se jí nepáčilo. A co se stalo dál? Chudák dívka podala výpověď a přestěhovala se na okraj Brna, aby mohla matce vařit, co si přála.
Ten den slavila Zdeňka narozeniny. Připravila výborné pohoštění a všichni jsme se posadili ke stolu, ale všiml jsem si, že je neuvěřitelně smutná. Řekla mi, že s matkou došlo ke skandálu. Nakonec jsme se všichni rozprchli dříve.
Následující ráno jsem zjistil, že Zdeňka už není. Ukázalo se, že po našem odchodu Jana opět rozpoutala rozepři. Srdce Zdeňky selhalo a nikdo zatím nevolal sanitku. Zemřela v noci. Taková byla matka, co řídí matku noci.
Z toho všeho si odnáším, že láska, která se projevuje jen jako moc a výčet povinností, dokáže zničit i ty nejbližší vztahy. Musím se naučit rozlišovat, kdy pomáhat, a kdy nechat člověka svobodně žít.
