Dnes večer jsem si uvědomila, jak těžké to má můj syn.
Nechci k tátovi Teta Alžběta říkala, že mě táta už nemá rád, schoulil se Matěj na posteli, obličej schovaný v kolenou.
Stála jsem jako přikovaná. Všechno vypadalo jako obvykle rozházené pyjamo s autíčky, batoh plný hraček v rohu, bundu přehozenou přes židli. Všechno tak důvěrně známé. Jenže můj chlapec neběhal po bytě jako vítr, ale krčil se v koutě.
Dnes měl jít k otci, ale najednou prosil, aby zůstal doma. Když jsem se zamyslela, už delší dobu se na ty návštěvy netěšil. Zkoušela jsem ho přesvědčit, ale Matěj mi najednou řekl, že Alžběta, nová přítelká Ondřeje, na něj je zlá.
Matěji sedla jsem si opatrně vedle něj. Řekni mi, prosím, co se stalo?
Mlčel. Pak trochu zvedl hlavu a podíval se na mě zpod řas. Nevyhlížel už jako pětiletý kluk. V jeho očích byla únava a smutek, které patří dospělému, kterému nikdo nevěří.
Jen jsem si hrál Ona se rozčílila, že ta hračka dělala hluk. Ten robot. Pamatuješ? Vzala mi ho a řekla, že budou mít jiné dítě a že táta na mě zapomene. A že jsem navíc. A když to někomu řeknu, vzdychl hlasitě, nikdo mi neuvěří. Protože teta Alžběta řekne, že to není pravda. A ona je dospělá. Věřit budou jí.
Mluvil pomalu, přerývaně, skoro plakal. V mé duši vzplál vztek, strach a vina, že jsem to dopustila. Tíživá úzkost mi svírala hrdlo. Matěj se otočil a začal si nehty škrábat povlečení. Natáhla jsem k němu ruku.
Věřím ti.
Podíval se na mě.
Víš proč? Protože ty nelžeš. Jen když hledám tvé schované sladkosti.
Zachrochtal, ale neusmál se.
Táta si vybral ji místo mě
Táta prostě nezná celou pravdu, řekla jsem co nejpevněji. Ale pochopí. Určitě.
Když jsem Matěje uložila, rozhodla jsem se dát si čaj. V nočním tichu mi hlavou proběhlo, jak jsem Alžbětu poznala. Pokud se to tak dalo nazvat.
Asi před rokem jsem dostala zprávu od anonymního profilu: *Dobrý den. Nebudu se představovat, jen vězte, že chci dobro. Pokud vás zajímá, kde váš manžel tráví večery, přijďte v pondělí v sedm do restaurace na Václavském náměstí č. 8. Stůl u okna.*
Tehdy jsem ještě přemýšlela, kdo se skrývá za maskou dobrodince. Teď už vím: byla to Alžběta. Dobrodinka s pachem hniloby.
Tu noc jsem viděla vše. Ondřej seděl naproti Alžbětě. Jejich ruce na stole. Prsty propletené. Polibek na tvář. Pak zamumlal něco o pracovní schůzce, o kamarádce, a nakonec o ničem vážném. Ale já nebyla v
