Mami, co kdyby babička šla a ztratila se? Všem by se líp žilo, vyhrkla Jitka s výzvou v hlase.
Mami, kolikrát ještě? Budeš mi to připomínat celý život? odpověděla patnáctiletá Jitka uraženě.
Ne celý život, jen dokud s námi bydlí. Když vyjde ven, ztratí se a
A umře pod plotem a my budeme žít s pocitem viny Mami, co kdyby? Jitka znovu vyzývavě pohlédla na matku.
Co kdyby co? nechápala maminka.
No aby šla a ztratila se. Vždyť sama říkáš, jak tě vyčerpává.
Jako to můžeš říct? Je to moje tchyně, ne moje krev, ale pro tebe je to babička!
Babička? Jitka přimhouřila oči, jako vždy, když se začínala zlobit. A kde byla, když její syn nás opustil? Když odmítala se mnou hlídat? Se svou vlastní vnučkou? Netrápilo ji, když jsi lítala po brigádách, abys aspoň přidala pár korun navíc A ještě tě obviňovala, že odešel!
Přestaň hned! vyjela na ni matka. Marně jsem ti to všechno vyprávěla. Zavzdychala si. Špatně jsem tě vychovala, když nemáš soucit ani s vlastní rodinou. Mám strach. Až zestárnu, budeš se ke mně chovat stejně? Co je s tebou? Vždycky jsi byla hodná holka. Nedokázala jsi minout opuštěné kotě nebo štěně, vždycky jsi je přinesla domů. Ale babička není štěně Unaveně zavrtěla hlavou. Už tak je potrestaná. Tvůj otec neopustil jen nás, ale i ji.
Mami, běž do práce, nebo přijdeš pozdě. Slibuju, že zamknu dveře, řekla Jitka provinile.
Dobře, ať si neřekneme něco, čeho bychom litovaly. Ale matka se nehnula.
Mami, promiň, ale bolí mě na tebe koukat. Kůže a kosti. Je ti teprve čtyřicet a už se hrbíš jako stařenka, sotva nohy přitáhneš. Pořád vyčerpaná. Proč se na mě tak díváš? Kdo ti má říkat pravdu, když ne tvoje dcera? Jitka si nevšimla, jak znovu zvyšuje hlas.
Děkuju. Hlídej, ať nezapomene zavřít plyn nebo vodu.
No vidíš, pořád jako na trní. Žádný život. Mami, dejme ji do domova důchodců. Tam bude pod dohledem. Vždyť už nic nechápe
Už zase? přerušila ji matka.
Všem by bylo líp, hlavně jí, pokračovala Jitka, nevšímajíc si matčina podráždění.
Už tě nechci poslouchat. Nikam ji dávat nebudu. Kolik jí zbývá? Ať je doma
Táhne nás do hrobu. Běž do práce. Nikam neodejdu, zamknu, slibuju, zamumlala Jitka zlostně.
Promiň. Naložila jsem na tebe moc Všichni se baví, a ty se staráš o babičku.
Mluvily, nevšímajíc si pootevřených dveří do babiččina pokoje. Ta všechno slyšela, ale nejspíš tomu nerozuměla, a za chvíli to stejně zapomene.
Matka odešla do práce a Jitka vešla do svého bývalého pokoje, kde teď bydlela babička.
Bábo, něco chceš? zeptala se.
Babiččin pohled byl prázdný.
Pojď, dám ti bonbón. Pomohla babičce vstát a vedla ji do kuchyně.
A ty kdo jsi? upírala na ni babička prázdný pohled.
Pij čaj, povzdechla si Jitka a položila před ni bonbón.
Babička milovala sladké. Schovávaly před ní bonbóny a dávaly jí jen jeden k čaji. Jitka pozorovala, jak babička rozbalovala lesklý obal. Skrz řídké šedé vlasy prosvítala bledá pokožka hlavy. Jitka odvrátila zrak.
Dřív si babička vlasy barvila a učesávala do nádherných drdolů. Malovala si rty rudou rtěnkou a kreslila obloučkové obočí. Jitka si pamatovala sladkou vůni jejích parfémů. Muži se za ní otáčeli, dokud nepřišla o rozum.
Nedokázala rozpoznat, co k babičce cítí lítost, soucit, nebo odpor? Krátké zazvonění u dveří ji vytrhlo z myšlenek.
Asi mamka něco zapomněla, šla Jitka otevřít.
Ale ve dveřích stál její kamarád, o rok starší Petr. Matka jejich přátelství neschvalovala, tak chodil, když byla v práci.
Ahoj. Proč tak brzo? Mamka právě odešla, zašeptala Jitka.
Vím. Nevšimla si mě.
Miluško! ozval se z kuchyně babiččin hlas.
Kdo je Miluška? zeptal se Petr.
Tak říká mámě a myslí si, že je její dcera. Odvedu ji do pokoje. Běž do koupelny a buď zticha. Dneska má chvilku jasno. Postrčila Petra ke dveřím.
Nikdo tam není. Jitka vešla do kuchyně a uviděla prázdný šálek a obal na stole.
Chci čaj, řekla babička.
Ale Jitka pochopila marnost vysvětlování.
Babička rychle zapomínala, hlavně to, co se stalo před chvílí. Ale vzdálenou minulost si pamatovala dobře. Často si všechno pletla, nepoznávala je. Jen občas měla záblesky jasna krátké a vzácné.
Jitka nevěděla, jestli teď babička předstírá, aby dostala další bonbón, nebo opravdu zapomněla, že právě pila čaj. Kdo to má vědět? Povzdechla si, znovu postavila před ni šálek a dala jí další bonbón.
Babička ho dlouho rozbalovala neposlušnými prsty. Když dopila, Jitka ji odvedla do pokoje a uložila ji.
Teď spi, řekla a zavřela za sebou dveře.
Z koupelny vykoukl Petr.
Můžu ven?
Jo. Pojď do kuchyně. Jitka zkontrolovala, jestli jsou dveře zavřené, a šla za ním.
Seděli v kuchyni, hlavy u sebe, a poslouchali hudbu z telefonu každý s jedním sluchátkem v uchu. Jitka zavřela oči a pohupovala se do rytmu. Nevšimla si, jak babička proklouzla do předsíně
Když Jitka vyšla, aby Petrov
