Eliška okamžitě zavolala své matce, Janě, a oznámila jí, že se brzy vrátí domů se svou rodinou. Bylo to už patnáct let, co Eliška naposledy navštívila svůj rodný dům. Po maturitě chtěla studovat právo, ale její rodiče byli proti. I když tento obor respektovali, vždy si přáli, aby jejich jediná dcera byla lékařkou nebo učitelkou. Tento spor vedl k velké rodinné hádce, po níž si Eliška sbalila věci, řekla rodičům, že jí nerozumí, a odešla z domu navždy. Slíbila si, že bude žít podle vlastních pravidel.
Pět let spolu vůbec nemluvili. Nakonec to byla Eliška, kdo udělal první krok a zavolal. Ujistila rodiče, že se jí daří dobře. Vztah byl obnoven, ale Eliška se nikdy nevrátila domů. Také jim neřekla o svém manželství. Pouze sdělila, že má manžela, dva syny a dceru.
Nakonec Eliška a její rodina rodiče navštívili. Jana byla nadšená, když viděla své vnoučata. Byla nápadně podobná Elišce – měla stejné světlé vlasy a rysy obličeje. Eliščin manžel, Jakub, byl laskavý a vždy ochotný pomoci. Jana byla šťastná, když Eliška navrhla, aby dočasně bydleli spolu, než si najdou a zařídí svůj vlastní byt. Jana s radostí souhlasila a viděla v tom příležitost znovu se sblížit se svou dcerou a lépe poznat vnoučata.
Rodina Elišky žila s Janou a jejím manželem téměř rok. Jana si užívala každou chvíli strávenou s dětmi. Když Eliška a Jakub konečně našli vhodný byt, ještě několik měsíců trvalo, než dokončili rekonstrukci a přestěhovali se. Po jejich odchodu byl Janin dům najednou prázdný a tichý. Chyběl dětský smích a Jakubovy příběhy, které rodinu vždy spojovaly. Jana, která se po vnoučatech stýskala, je začala navštěvovat téměř každý den.
Jednoho dne někdo zaklepal na dveře Eliščina bytu. Když otevřela, na okamžik ztuhla. Její obličej zbledl a instinktivně se pokusila dveře zavřít, ale žena stojící venku je zastavila nohou a důrazně požádala, aby ji pustila dovnitř. Jana, která slyšela hluk, přišla zjistit, co se děje.
Před dveřmi stála žena, jejíž věk bylo těžké odhadnout. První věc, která Janě okamžitě padla do oka, bylo, jak moc se žena podobala Eliščiným dětem. Vypadali téměř identicky.
Eliška, zjevně rozrušená, zavolala Jakuba a požádala ho, aby se co nejdříve vrátil domů. Ženu, která se představila jako Veronika, zavedla do kuchyně. Když se Eliška zeptala, jak je našla, Veronika odpověděla, že v dnešní době to není těžké. Poté požadovala, aby mohla vidět děti. Jana chtěla něco říct, ale Eliška jí dala znamení, aby mlčela. Když se Jakub vrátil, tři dospělí se v kuchyni zavřeli a dvě hodiny mluvili, zatímco Jana hlídala děti v jiné místnosti.
Po dvou hodinách Veronika odešla. Rozhlédla se po bytě, ale děti, které si tiše hrály za zavřenými dveřmi, neviděla. Později, když se Jana chystala odejít domů, požádala Elišku, aby ji vyprovodila. Když zůstaly samy, Jana dceru zasypala otázkami.
Eliška nakonec řekla celou pravdu. Před osmi lety poznala Jakuba a jejich vztah se rychle rozvíjel. Při jejich prvním rande jí Jakub vyprávěl svůj příběh. Byl rozvedený a sám vychovával dvě dcery. Tehdy bylo Natálii tři a půl roku a Klárce pouhých šest měsíců. Jakubova žena rodinu opustila krátce po narození Klárky. Jednoho dne se Jakub vrátil z práce a našel své dcery plačící, zatímco jeho žena byla pryč. Na stole v kuchyni ležel dopis, ve kterém se vzdala svých rodičovských práv.
„Než jsem se k němu nastěhovala, nebyli jsme spolu dlouho,“ přiznala Eliška. „Když jsem viděla ty malé holčičky, věděla jsem, že je nemohu opustit. Nastěhovala jsem se k nim a nikdo kromě rodiny neví, že nejsem jejich biologická matka.“ Eliška se podívala na svou matku a tiše se zeptala: „Mami, odsuzuješ mě za to?“
Janě se do očí nahrnuly slzy. „Ne, má milá,“ řekla a pevně Elišku objala. „Jsem na tebe tak hrdá. Jsi ta nejlepší máma, jakou ty děti mohly mít.“
