Jak otec naučil svého syna správně jíst
Když byl Tomáš Novák ještě tříletý, žrál všechno jako by mu v ústech tančil šílený tanec. Musela jsem ho tahat ke stolu křičící, jako by se snažila přivolat ztracený hlas z pražského podzemí, a učitelé z mateřské školky v Brně si neustále stěžovali, že každé jídlo se mění v podivný rozruch. Jednoho podzimního rána, když jsem byla vyslána na služební výpravu do Olomouce, zůstali muž a syn sami. Milan Novák se na chlapce podíval a řekl mu:
Nespěchej v školce a nehlodej jako vlk. Doma je lednička prázdná jako stín nad Vltavou.
Večer přistoupila jeho sestra Běla a pochválila ho, že snědl i kus koláče, který by normálně zmizel mezi stoly v Děčíně. Když ho Milan vyzvedl ze školky, Tomáš se rozproudil otázkami:
Co budeme jíst k večeři?
Nic. Už sis v školce nasával.
Mám hlad. Maminka včera uvařila polévku.
Všechna polévka už je v hrnku, dřez je prázdný jako starý hrnec na Krkonoších odpověděl muž s úšklebkem.
Tomáš se rychle svlékl, umyl si ruce pod tekoucí vodou, která šuměla jako kapky v tichém Šumavském jezeře, a běžel k ledničce:
Tati, jsou tam vejce!
Mám jedno uvařit?
Ne, dvě!
Co takhle brambory?
Udělám! Chci brambory! vykřikl radostí, jako by se mu v hlavě rozsvítilo ohňostroj nad Karlovým mostem.
Ten večer jedl jako šílený, bublající polévka se mu rozlévala po jazyku jako mraky nad Pražským hradem. Po mém návratu se však nálady vrátily, jako by se čas znovu zpomalil. Budu si muset od muže vzít pár lekcí psychologie, aby i v tom snovém světě našel rovnováhu.
