**Deník:**
Už čtrnáct dní přicházel ten kocour k oknu. Nikdo z personálu nemohl uvěřit, až když vyplynul důvod.
Do sesterny vtrhla Alena mladá sestřička, čerstvě po škole. Oči jí zářily, tváře hořely nadšením:
Paní doktorko! On je zase tady! Věříte tomu?
Kdo on? šéflékařka si unaveně promnula spánek. Noční směna byla náročná, a teď ještě tohle
Ten kocour! Šedý, s bílým uchem Už hodinu tam sedí! A chodí každý den, představte si!
Co znamená každý den?
Paní doktorka Dvořáková, vedoucí JIP, znovu procházela dokumenty před vizitou. Nová pacientka ze čtvrtého pokoje stále nedávala známky vědomí. Čtrnáct dní v kómatu po srážce na přechodu. Nějaký šílenec tam projel na červenou Jako by neměli dost starostí s běžnými pacienty!
Alena se posadila na kraj židle:
Už dva týdny tam chodí. K oknu pokoje, kde leží paní Eliška. Sedí a kouká, kouká Sanitáři ho odhánějí, ale on se pořád vrací. Už jsme mu říkají Hlídač.
Paní doktorka se zamračila jako by tu ještě chyběli toulaví kocouři! Chtěla sestru okřiknout, ale práce bylo moc. Přesto něco v Alenině hlase ji donutilo vstát a dojít k oknu.
Na parapetu jednoho z oken opravdu seděl kocour. Šedý, s bílým uchem přesně, jak popsala Alena. Hubený, ale očividně domácí: srst sice rozcuchaná, ale bylo vidět, že o ni kdysi někdo pečoval. Seděl zvláštně ne jako kočka, ale vzpřímeně, jako stráž na hlídce. A upřeně hleděl do okna pokoje, kde ležela ta nová pacientka.
Proboha, jaká hloupost, zamumlala šéflékařka. Tady bojujeme o život, a my řešíme kočky
Ale něco jí vrtalo hlavou. Možná ta vytrvalost, s jakou se ten kocour vracel, navzdory všem pokusům ho odehnat? Taková oddanost To ani ne každý člověk dokáže.
Co o té pacientce víme? zeptala se náhle.
Alena pokrčila rameny:
Skoro nic. Eliška Nováková, dvaapadesát let. Bydlí sama, občas ji navštěvuje dcera. Srazila ji na přechodu auto, přímo u jejího domu
U jakého domu?
Té šedé pětipatrové paneláky, ukázala sestřička rukou směrem k oknu. Tam za nemocniční zdí.
Paní doktorka se znovu podívala na kocoura. Ten jako by ucítil její pohled otočil hlavu. V tu chvíli jí přeběhl mráz po zádech z toho pronikavého zvířecího pohledu.
Odpověď na jejich otázku přišla nečekaně ještě ten den přinesla pacientčina dcera dokumenty. Ze složky vypadla fotka. Na ní seděla paní Eliška v křesle a v náručí držela šedého kocoura s bílým uchem.
To je? hlas paní doktorky se zachvěl.
Dcera se rozplakala: To je Mourek, mamin ko
