Raně jarní den
Čtyřletá Terezka si všimla nového souseda v jejich domě. Byl to šedivý důchodce, který seděl na lavičce a opíral se o hůl, jako by byl nějaký kouzelník z pohádky.
Dědečku, vy jste čaroděj? zeptala se přímo Terezka.
Když odpověděl, že ne, trochu se zamračila.
Tak proč máte tu hůl? pokračovala.
Potřebuju ji na chůzi, abych se mohl líp pohybovat, vysvětlil jí Josef Novák a představil se.
Takže vy jste hodně starý? zvědavě se zeptala Terezka.
Pro tebe možná jo, ale podle mě ještě ne. Jen mám bolavou nohu, nedávno jsem si ji zlomil. Spadl jsem. Takže teď chodím s holí.
V tu chvíli přišla Terezčina babička, Markéta, vzala ji za ruku a vedla ji do parku. Pozdravila nového souseda, a on se usmál. Ale větší přátelství navázal Josef právě s Terezkou. Holčička chodila ven o trochu dřív, než babička, a stihla mu vždycky povědět všechny novinky o počasí, co babička vařila k obědu, nebo o tom, že její kamarádka byla minulý týden nemocná…
Josef ji pokaždé pochválil a dal jí dobrou čokoládovou bonbónu. A vždycky ho překvapilo, že Terezka poděkovala, rozbalila bonbónu, ukousla přesně půlku a druhou půlku zabalila zpátky do papírku a schovala do kapsy.
Proč nesníš celou? Nelíbí se ti? ptával se.
Je moc dobrá. Ale musím nechat i pro babičku, vysvětlovala Terezka.
Důchodce byl dojatý, a příště jí přinesl rovnou dvě bonbóny. Ale Terezka zase ukousla půlku a schovala zbytek.
Tak komu to teď schováváš? zeptal se Josef, udivený její šetrností.
Teď můžu dát i mámě s tátům. I když si můžou koupit vlastní, ale mají radost, když je někdo pohostí, vysvětlila Terezka.
Aha, už chápu. Asi máte moc hezkou rodinu, usmál se soused. Máš štěstí, holčičko. A máš hodné srdce.
A moje babička taky! Protože všechny moc miluje začala vyprávět Terezka, ale v tom už babička vyšla z domu a vzala ji za ruku.
Josefe, děkujeme za bonbóny, ale Terce i mně by sladké moc nemělo. Promiňte
Tak co vám mám dát? rozhlížel se.
Dobře, tak přejdeme na oříšky. A budeme je jíst jen doma, s čistýma rukama. Dobře? navrhla babička.
Terezka i Josef přikývli, a příště už Markéta nacházela v kapsičkách vnučky vlašské ořechy nebo lískové oříšky.
Ty moje veverko! No vždyť oříšky jsou teď drahé, a dědeček potřebuje léky, vidíš, jak kulhá?
On přece není žádný starý dědek, a nekulhá! Jen má bolavou nohu, ale ta se hojí, bránila kamaráda Terezka. A na zimu chce zase lyžovat!
Lyžovat? podivila se babička. Tak to je dobře.
A koupíte mi lyže, babi? prosila Terezka. Josef mi slíbil, že mě to naučí!
Když pak Markéta chodila s vnučkou do parku, začala potkávat i Josefa, jak energicky kráčí po cestě už dokonce bez hole.
Dědečku, počkej na mě! doháněla ho Terezka a šla vedle něj pevným krokem.
Tak počkejte i na mě! spěchala za nimi babička.
A tak začali chodit všichni tři, a brzy se Markétě ta procházka zalíbila. Pro Terezku to byla zábava běhala, tancovala před nimi na cestě, šplhala na lavičku a pak zase kráčela vedle nich a povzbuzovala je:
Raz-dva, tři-čtyři! Pevný krok, dívejte se před sebe!
Po procházce si babička a Josef sedli na lavičku, zatímco Terezka si hrála s kamarádkami. A vždycky od Josefa dostala pár oříšků na rozloučenou.
Vy ji rozmazlujete, styděla se Markéta. Nechme to raději jen na svátky, ano?
Josef jí vyprávěl, že je už pět let vdovec, a teprve teď vyměnil svůj třípokojový byt za dva menší jeden pro sebe a druhý pro syna.
Líbí se mi tady. I když nejsem moc společenský, přátelé se hodí, zvlášť sousedé.
Za dva dny zazvonili u Josefových dveří. Stála tam Terezka a Markéta s talířem koláčů.
Chceme vás taky pohostit, usmála se Markéta.
Máte doma konvičku na čaj? zeptala se Terezka.
Samozřejmě, to je radost! otevřel dveře dokořán.
U čaje bylo všem příjemně. Terezka pak s nadšením prohlížela Josefovu knihovnu a sbírku obrazů, zatímco Markéta pozorovala, jak trpělivě jí soused všechno ukazoval a vyprávěl.
Moje vnoučata jsou daleko A už jsou na vysoké. Stýská se mi, povzdechl si Josef. Ale tvoje babička je ještě mladá!
Pohladil Terezku po hlavě a podal jí papír a pastelky.
Já jsem teprve dva roky v důchodu, a na stýskání není čas, ukázala Markéta očima na vnučku. A dcera čeká druhé dítě. Máme štěstí, že bydlíme vedle. Jsme skoro pořád spolu.
Celé léto se sousedé scházeli, a když přišla zima, Markéta, jak slíbila, koupila Terezce lyže. Trojice začala trénovat v parku, kde byla skvělá lyžařská stopa.
Josef a Markéta si tak zvykli na společnost, že už chodili jen spolu. A protože Terezka nechodila do školky, byla skoro pořád u babičky. Takže se potkávali každý den. Ale jednou Josef odjel na návštěvu k příbuzným do Prahy.
Terezce se po něm stýskalo a pořád se ptala, kdy se Josef vrátí.
Odjel na dlouho. Říkal, že bude měsíc pryč. Jsme přátelé, tak mu aspoň pohlídáme byt, vysvětlovala Markéta. Ale i jí už chyběla Josefova společnost, jeho úsměv a dobrá nálada. A taky jeho ochota pomoct přibitá polička, vyměněná žárovka
Uběhl jen týden, a Markétě i Terezce už chyběl. Když vyšly ven, dívaly se na pr
